Pro monarchii.cz

Blahoslavený císař Karel I. (král český jako Karel III.), celým jménem Karel František Josef Ludvík Hubert Jiří Otto Maria Habsbursko-Lotrinský byl posledním českým králem (1916-1918). Mluví-li se o době Rakousko-Uherské monarchie, většině lidí se vybaví v prvé řadě jeho prastrýc a předchůdce na trůně, stařičký mocnář, císař František Josef I.. Není divu, on byl naším panovníkem dlouhých 68 let. Rozhodně by se ale nemělo zapomínat na posledního českého krále a rakouského císaře Karla, který byl neobyčejnou osobností své doby a přestože byl po dlouhá desetiletí většinovou veřejností prakticky zapomenutou osobností, mnohé nasvědčuje tomu, že s postupem času bude zapomenut stále méně.

Arcivévoda Karel se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku jako syn arcivévody Otty, synovce císaře Františka Josefa I.. Jako prasynovec vládnoucího císaře byl tehdy z hlediska nástupnictví na velmi nepravděpodobném místě. Série úmrtí v panovnickém rodě, končící známým sarajevským atentátem na Františka Ferdinanda d’Este 28. června 1914, udělala z mladého arcivévody těsně před vypuknutím první světové války přímého následníka trůnu.

Přestože se stal později vládcem mnohonárodnostní říše, po celý svůj život měl neobyčejně blízko k Čechám. Jako dítě žil arcivévoda Karel ve městech, kde byl jeho otec posádkou jako důstojník c. a k. armády: Brně, Praze, Šoproni a Vídni. Navštěvoval Skotské gymnasium ve Vídni, ale jeho vzdělání bylo dovršeno v Praze, kde od roku 1906 po 2 roky absolvoval přednášky vysokoškolských profesorů z české i německé university. Mezi jeho vyučující patřili významní vzdělanci té doby jako historik Jaroslav Goll nebo ekonom Albín Bráf.

Vojenskou službu v c. a k. armádě nastoupil roku 1905 u 1 eskadrony 7. dragounského pluku. Vojenská služba byla přerušena studiem v Praze a k dragounům  se vrátil v červenci 1908. U své posádky v Brandýse nad Labem pak strávil následující 4 roky. U místního, ryze českého obyvatelstva byl oblíben, nejen pro své kavalírské chování, ale zejména proto, že v českém prostředí a k vojákům mluvil výhradně česky. Mimo jiné se podivoval, že místní úředník na panství se ani za 35 let služby pořádně česky mluvit nenaučil.

Mezi četná pojítka arcivévody Karla s Českými zeměmi patřilo i to, že se stal členem českého velkopřevorství Maltézských rytířů.

Roku 1909 přijel na pozvání své tety do Františkových Lázní, kde zrovna pobývala i princezna Zita z rodu Bourbon-Parma. Princezna Zita se narodila roku 1892 ve Villa Pianore v italské provincii Lucca. Své tehdy poměrně neobvyklé jméno Zita (v překladu tichá) dostala po populární italské světici ze 13. století. Byla pátým dítětem sesazeného vévody parmského Roberta I. z rodu Bourbonů a Marie Antonie Portugalské, dcery krále Michala Portugalského. Rodina, která přišla o své italské dědictví, trávila většinu času na zámku Schwarzau v Dolních Rakousích. Následně Karel Zitu ještě několikrát navštívil a vznikla mezi nimi značná sympatie. Když jej tak císař roku 1910 vyzval k tomu, aby si nalezl vhodnou nevěstu a oženil se s ní, měl už mladý arcivévoda jasno. 13. června 1911 bylo oznámeno zasnoubení a 21. října se konala svatba na zámku Schwarzau. Svatby se účastnil i jednaosmdesátiletý František Josef I., který se konečně dočkal u jednoho ze svých následníků sňatku podle svých představ (na rozdíl od tehdejšího korunního prince arcidy Františka Ferdinanda d’Este, který porušil rodová pravidla morganatickým sňatkem s Žofií Chotkovou).

Po svatbě bydleli manželé spolu v Brandýse nad Labem a v pozdějších letech oba vzpomínali na dobu strávenou v Brandýse jako na nejšťastnější období svého života. Příjezd urozeného páru postavil tehdy Brandýs do centra pozornosti a i s odstupem času je bez nadsázky označován pro město jako „slavnost století“. Místní zámek, kde pobýval jako host svého příbuzného, arcivévody Ludvíka Salvátora, si Karel natolik oblíbil, že jej později koupil do svého osobního vlastnictví.

Roku 1912 byl Karlův dragounský pluk byl přeložen posádkou do východní Haliče, do Kolomyj. Přesunoval se na koních a cesta trvala více než měsíc  . Arcivévoda Karel cestoval s plukem, tedy v sedle, Zita sledovala pluk a svého muže po železnici . Po jezdeckém zranění byl přeložen v hodnosti majora ke 39. pěšímu pluku, který byl posádkou ve Vídni. Dne 20. listopadu 1912 porodila Zita prvorozeného syna a následníka trůnu, arcivévodu Ottu, který zemřel ve věku 98 let 4. července 2011. Celkem spolu měl císařský pár osm dětí.

V létě 1914 dostihla mladý pár zpráva o zavraždění Františka Ferdinanda d´Este; arcivévoda Karel se tak stává ve svých 27 letech následníkem trůnu.

Válka

Sarajevský atentát vedl k vypuknutí 1. svět. války. Následník trůnu, arcivévoda Karel nebyl přizván k jednání korunní rady, která rozhodovala o rakouském ultimátu Srbsku, ani císař, ani ministr zahraničí, ani rakouský nebo uherský předseda vlády ho o jednáních neinformovali. Dovídal se o nich jako každý jiný rakouský občan. Na rozhodování o zahájení války se nepodílel. Zpočátku byl přidělen k Vrchnímu velení armády, kde byl spíše pobočníkem generálů, než že by o něčem významném rozhodoval. Situace se ovšem změnila roku 1916, kdy se následník trůnu stal velitelem XX. armádního sboru přímo na italské frontě. Od této chvíle můžeme sledovat samostatná rozhodnutí a postoje arcivévody Karla jako velitele, který statečně vzdoroval “duchu doby“, pokud byl v rozporu s jeho vnitřním přesvědčením.

Vojenské rozkazy arcivévody Karla výslovně zakazují použití otravných plynů. Odmítal také praxi nebraní zajatců – ve svých rozkazech výslovně říká, že je nedůstojné rakouského vojáka zabít vzdávajícího se nepřítele. Zakazoval i plenění civilního obyvatelstva a násilnosti proti němu. Naopak nařizoval poskytnutí zdravotní péče raněným nepřátelským vojákům. Vojenské rozkazy arcivévody Karla byly současnými, zejména německými, ale i některými rakouskými vojenskými činiteli kritizovány proto, že se řídily katolickou morálkou a ne vojenskou účelností. Je zaznamenán jeho výrok při obhlídce následků dvanácté sočské bitvy, bitevního pole plného padlých vojáků, kdy hluboce pohnut prohlásil: Toto si před Bohem nikdo nemůže zodpovědět.

Po vstupu Rumunska do války na straně Dohody velel Karel armádám na sedmihradské frontě a účinně se podílel na osvobození Sedmihradska z rumunské okupace. Vojevůdcovské schopnosti arcivévody Karla byly obecně uznávány; Glaise von Horsenau, důstojník a budoucí generál si v později vydaných poznámkách zapsal: Mladý arcivévoda se vyznamenal jako velící generál, to musel uznat i nepřítel. Exponoval se více, než bylo nutné, a maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků, a tím zbrzdil to či ono rozhodnutí. Navíc byl vojevůdce úspěšný, nikdy nebyl v poli porážen.

Karel císařem

Dne 21. listopadu 1916 umírá císař a král František Josef I., a Karel tak nastupuje na trůn a přijímá titul císaře rakouského, krále uherského, českého atd. Několik hodin před svým skonem František Josef I. pronesl: „Převzal jsem trůn za nejtěžších okolností a předávám jej za okolností ještě těžších. Byl bych rád, kdybych toho byl Karla ušetřil…“

Někdy jeho kritici zdůrazňují, že se nenechal v Praze korunovat Svatováclavskou korunou, a nemůže být tedy pokládán za českého krále. To je ale nepochopení skutečného významu korunovace. Korunovace nikdy nebyla podmínkou pro nárok na titul českého krále. Dle pravidel dědičnosti a základních zemských zákonů se následník trůnu stal králem okamžikem úmrtí nebo abdikace svého předchůdce. Stejně to platí i v jiných monarchiích – je dobré uvědomit si, že se Karel I. nestihl nechat korunovat ani rakouskou císařskou korunou; podle stejné logiky bychom mu tedy nemohli říkat ani rakouský císař. Korunovace je v prvé řadě náboženským obřadem, který stvrzuje duchovní význam panovníka (proto je monarchie jediným státním zřízením, které má posvátný charakter a vnímá autoritu panovníka jen jako odraz vyšší moci – pro víc informací k bohaté tématice vztahu monarchie a křesťanství doporučuji tento článek). S ohledem na náboženský význam korunovace tedy působí absurdně, když se nad jejím neuskutečněním pohoršují především lidé, pro které jinak víra a náboženství nic neznamená. V druhé řadě pak korunovace má i symbolický význam: Ani v dnešní době to není žádný anachronismus a korunovace dokáže získat srdce a loajalitu lidu k panovníkovi lépe než jakákoli prezidentská volba. Proto není divu, že po nástupu Karla I. na trůn se jeho korunovace Svatováclavskou korunou obávali jak němečtí nacionalisté (kteří nechtěli, aby panovník takto symbolicky potvrdil význam Zemí Koruny české), tak i národovci čeští (kteří se zase báli, že Češi by si svého korunovaného krále nenechali vzít a nikdy by nesouhlasili s nastolením republiky). Skutečností zůstává, že jak císařskou korunovaci ve Vídni, tak královskou korunovaci v Praze měl Karel v plánu, jen je nestihl uskutečnit; korunovaci podstoupil jen v Uhrách, kde to vyžadovala ústava.  S odstupem času to můžeme hodnotit jako politickou chybu, která jej mohla připravit o jistou podporu, ale nezapomínejme, co ho k tomu vedlo: Plánoval počkat na konec války, aby korunovační slavností zbytečně nezatěžoval státní pokladnu a nepředváděl panovnickou okázalost, když běžní lidé trpí.

Nový císař a král Karel I. tedy převzal těžké dědictví, říši vyčerpanou válkou a ovládanou vojenskou diktaturou Vrchního velitelství armády v Těšíně, která pod záminkou vojenské nutnosti rozhodovala o všem. Rakousko-Uhersko se navíc dostávalo stále více do závislosti na silnějším spojenci, Německé říši. Německo považovalo za své právo “podniknout opatření proti tomu, aby bylo zabráněno pokračujícímu poslovanšťování Rakouska a aby bylo přikázáno germánským elementům to postavení, které jim v zájmu Rakouska jako germánské Východní marky přísluší”. Německé vojenské velení dávalo najevo, že míní disponovat silami rakousko-uherské armády. Německý velvyslanec ve Vídni zasahoval do rakouské vnitřní politiky. Mnohonárodnostní monarchii tak ohrožovalo vítězství ve válce po boku Německa téměř stejně, jako prohraná válka.

Karel I. jako nový císař tak byl v nezáviděníhodné situaci, ale odhodlaně začal problémy řešit. Prvým krokem bylo odstranění vojenské diktatury, nastolení civilní vlády a zodpovědnosti Vrchního velení armády hlavě státu. 2. prosince Karel I. osobně převzal velení armády a loďstva, 4. ledna 1917 zrušil rozsudky smrti nad českými velezrádci K. Kramářem, A. Rašínem a dalšími  , 15. ledna uveřejnil nařízení, kterým se rušily mimořádné pravomoci Vrchního velitelství armády a velitele armády, které jim umožňovaly zasahovat do správy celé rakouské části monarchie. 1. března 1917 byl odvolán náčelník generálního štábu Conrad von Hetzendorf. Návratem k civilní vládě tak nastoupilo Rakousko-Uhersko opačný trend než Německá říše,    kde Nejvyšší velení armády (polní maršál Paul Hindenburg a generál Erich Ludendorff) získalo větší moc než parlament, císař i vláda. S tímto velením německé armády se císař a král Karel I. opakovaně prudce střetal.

Po dvou letech války byla monarchie ekonomicky vyčerpána, začínal být i nedostatek potravin. Císař a král Karel I. se pokusil tuto situaci řešit a v zemi zbídačené válkou zahájil sociální reformu. V roce 1917 byla přijata řada sociálních zákonů, např. zákon o ochraně nájemníků, zřízení stížnostních komisí pro dělníky ve zbrojním průmyslu. Dne 1. června 1917 bylo rozhodnuto o zřízení rakouských ministerstev sociálních věcí a zdravotnictví, aby stát mohl tyto oblasti účinně řídit. Opatření císaře Karla v sociální oblasti nemohla sice odstranit bídu, způsobenou válkou, ale jeho nasazení kdy za extrémně obtížných podmínek usiloval o její zmírnění si zaslouží úctu.  

Císař a král Karel I., který neměl na vyhlášení války žádnou zásluhu,  byl jako jediná z tehdejších hlav válčících států byl osobně ve válce, velel armádám, znal situaci přímo z bojiště, znal hrůzy bitev, mrtvé i raněné, znal i bídu, kterou válka vyvolala u obyvatelstva v zázemí, nedostatek všech životních potřeb, potravin, léků atd. Císař a král Karel I. netoužil po územních ziscích a válečné slávě, toužil po tom, aby skončilo válečné šílenství, jehož nesmyslnost nahlížel.

Sixtova aféra

 Od svého nástupu na trůn usiloval Karel I.  o uzavření míru. Prostředníky měli být Sixtus a Xavier, bratři císařovny Zity. Zpočátku se  nesnažil o separátní mír, kterým by Rakousko-Uhersko vyvedl z války, ale  se  přimět k uzavření míru i Německého císaře. Přes momentální vojenskou převahu nabídl Dohodovým mocnostem velkorysé podmínky, byl ochoten podstoupit i značné územní ztráty své říše a uznal nárok Francie na Alsasko-Lotrinsko. Upozorňoval na nebezpečí revoluce, která svrhla cara v Rusku a mohla by se kvůli nespokojenosti obyvatelstva rozšířit i do střední Evropy. Němci však věřili ve vítězný mír: představovali si ohromné územní zisky po celé Evropě i v koloniích; místo aby se báli revoluce, ještě podporovali Lenina ve snaze Rusko co nejvéce poškodit. Německý císař Vilém II. neustále věřil ve vítěznou válku, zatímco císař a král Karel I. viděl situaci realisticky a byl předvídavější, předpokládal válečnou katastrofu a snažil se jí zabránit. Německé cíle, dosažení válečných zisků a rakousko-uherský cíl dosáhnout kompromisního míru se natolik lišily, že shoda nebyla možná.

Když se ukázalo že Německo nebude ochotné na mírové podmínky přistoupit, jediná možnost, jak Rakousko vyvést z války, byl separátní mír. Na podzim 1917 a začátkem roku se situace Rakouské říše zlepšila – na italské frontě byla provedena rozsáhlá ofenzíva k řece Piavě a na východní frontě byl uzavřen mír s bolševickým Ruskem, čímž se značná část vojsk uvolnila. V té době se ale projevila proněmecká orientace rakouského ministra zahraničí Ottokara Czernina, který nepodporoval politiku císaře Karla k prospěchu národů říše, ale za nejvyšší prioritu považoval spojenectví s Německem. Dobové prameny o něm uvádějí že byl dyševně nevarovnaný a během spojeneckých jednání byl často blízko nervovému zhroucení. Ať už kvůli vlastním politickým záměrům nebo pro svou nevyrovnanost, podařilo se mu vyvolat tzv. Sixtovu aféru. Při jednání rakouské delegace totiž lhal a falešně obvinil francouzského ministerského předsedu Clemenceaua, zveřejnil údaje o dřívějších jednání rakouských a francouzských diplomatů, čímž porušil diplomatické zásady. Clemenceau se nakonec bránil zveřejněním předchozího tajného jednání s císařem Karlem, zprostředkovaného jeho švagrem Sixtem Bourbonsko-Parmským.

Tak vyšlo najevo, že Karel byl ochoten uznat nárok Francie na Alsasko-Lotrinsko. Toto odhalení vyvolalo v Německu ohromný skandál, Sixtova aféra se stala záminkou k pomlouvačné kampani proti Karlovi a Zitě. Byli obviňováni ze spiknutí s papežem a s Čechy proti protestantským pruským Němcům, ze snahy získat nějaký královský trůn pro rod Bourbon-Parma, osamostatněním Polska a Litvy odříznout Německo od moře, a podobně. Prudkost kampaně proti císaři Karlovi vůbec neodpovídala závažnosti jeho “provinění” a spíš naznačovala, že za diskreditací císařského páru ve skutečnosti stojí mocenské ambice Německa. Hrabě Czernin nutil císaře, aby se vzdal veškerého výkonu vládní moci, a plánoval uskutečnit s německou pomocí státní převrat a připojení Rakouska-Uherska k Německé říši. Tyto hrozby nebyly plané, neboť v německém generáním štábu se opakovaně objevovaly úvahy o vpádu do Rakouska, dokonce byl vypracován plán na obsazení Čech a Tyrolska. Německý polní maršál Hindenburg prohlašoval, že dobytí Rakouska-Uherska by považoval za nejlepší zakončení své vojenské kariéry.

V této situaci císař a král Karel zvažoval, jak se zachovat. Nakonec se rozhodl zachovat věrnost svému spojenci, i když později v exilu říkal, že pro říši by bývalo lepší, kdyby se Německu postavil a využil pomoci Dohody. Němci totiž zneužili Karlova oslabení a smlouvami ze Spa připoutali Rakousko-Uhersko do větší vojenské závislosti na Německu, jejímž cílem bylo úplné podřízení, srovnatelné například s postavením Bavorska. Císař Karel na tyto ponižující podmínky přistoupil s vědomím toho, že tak uchrání své národy od ještě větších válečných útrap (v případě Německého vpádu) a že stejně v dohledně době bude Německo poraženo Dohodou, smlouvy ze Spa přestanou mít význam a on bude mít možnost uspořádat podunajskou monarchii nově ve prospěch jejích národů.

Dohodové mocnosti ale tento krok nepochopily; naopak když se z Rakouska v jejich očích stal vazal Německa, ztratilo právo na samostatnou existenci. A tak, zatímco do té doby se počítalo s Habsburskou monarchií jako oporou poválečného uspořádání Střední Evropy a ochranou středoevropských národů proti agresi ze strany Německa a Ruska, v létě 1918 si začaly Francie a USA zcela nově pohrávat s myšlenkou umělého rozbití Rakouska-Uherska na malé národní státy. Teprve tehdy byla uznána Masarykova Národní rada za základ příští vlády československého státu.

Konec války

V závěru války císař Karel doufal, že dostane konečně šanci uskutečnit své reformní plány a přeměnit rakouskou říši v moderní federaci s rozsáhlou autonomií jednotlivých národů, která by se mohla stát oporou demokracie ve střední Evropě. Jeho demokratizační a federalizační snahy cílevědomě směřovaly k takové monarchii, která by – založena na křesťanských principech – byla více než srovnatelná s Evropskou unií. Na audienci roku 1917 pronesl: „Jsem celým srdcem pro to, aby se po válce vytvořil mírový svaz národů. Není jiné záchrany, jsem také připraven na mezinárodně uspořádané odzbrojení (…) proto započněme s tímto novým evropanským cítěním uspořádávat naše vnitřní otázky – to nám získá důvěru v Evropě a může se stát příkladem pro velký mírový svaz národů.“

15. září 1918 se císař Karel pokusil opět zahájit mírová jednání, ale Dohodové mocnosti, kterým se právě vojensky dařilo, návrh odmítly. Dne 27. října přijímá Rakousko-Uhersko tvrdé podmínky nastavené presidentem Wilsonem v naději, že jsou ještě možná další jednání o mír. Ale ukázalo se, že snahy císaře a krále Karla I. o mír a záchranu monarchie se dostávají do rozporu s cíli vítězných Dohodových mocností: V jejich plánech neměla podunajská monarchie prostor, a tak místo aby s císařem spolupracovaly na přebudování říše, připravovaly její rozdrobení. Císař se ale zklamal i v politicích jednotlivých národů: Při jednáních rakouské vlády například s Karlem Kramářem a politiky z jihoslovanských národů se ukázalo, že většinou byli proti rozbilí říše a pro zachování svazku národů, ale pokud nechtěli spáchat politickou sebevraždu, nemohli se protivit jasně stanovené vůli Dohodových mocností.

Karel I. se dne 16. října 1918 (3 týdny před kapitulcí) obrátil ke svým národům manifestem, který měl podobu federalizačního zákona, předpokládal vytvoření personální unie samostatných království (včetně českého). Manifest také určoval, že do nejbližších voleb se základy státních parlamentů stanou poslanecké kluby Říšské rady. Pražská epizoda z 28. října 1918 tedy nemohla být vyhlášením samostatnosti českého státu a narychlo vytvořený Národní výbor nemohl mít charakter státního orgánu, neboť samostatnost i parlament Čechům udělil o týden dříve již král a císař Karel I., a to legitimně, v souladu s tisíciletou právní kontinuitou českého státu.

28. října vyhlásil český Národní výbor zákon o “zřízení samostatného státu československého”, přičemž státní forma nebyla určena. I za této situace se však císař Karel snažil jednat ve prospěch svých národů a zabránit zbytečnému krveprolití; rázně odmítl snahu pražského vojenského velitelství použít vojenskou sílu k potlačení demonstrací. 29. října vydal chorvatský zemský sněm zákon, který prohlašoval Chorvatsko, Slavonsko a Dalmácii za součást Nezávislé državy Slovinců, Chorvatů a Srbů jako monarchie, dědičná v rodě Habsbursko-Lotrinském. Ani jihoslovanští politici však nemohli dlouho vzdorovat cílům a záměrům vítězných dohodových mocností, a tak již 31. října 1918 byli donuceni souhlasili s dohodou, uzavřenou chorvatskými exilovými politiky o spojení se Srbskem. V Maďarsku vypukla krvavá revoluce, ale i tam císař zakázal její násilné potlačení.

Dne 11. listopadu 1918, aby zabránil krveprolití, podepsal manifest, kterým odstoupil z výkonu vládní moci, přestože neabdikoval jako panovník. Následující den, 12. listopadu, byla vyhlášena Republika Německé Rakousko. 

Snaha císaře a krále Karla I. přebudovat monarchii ve svazek středoevropských národů neuspěla a v dané historické situaci snad ani uspět nemohla. Přesto si ale zaslouží obdiv. Kdyby byla uspěla, možná by se střední Evropa vyhnula nákaze nacionálního socialismu, protože proti agresivitě nacistického Německa by stál silný stát, a ne skupina hašteřících se malých států. Nemuselo následně dojít ani k průniku komunismu do střední Evropy.

Císař ve vyhnanství

Brzy po vyhlášení republiky donutila rakouská socialistická vláda císaře k odchodu do exilu a zabavila všechen rodový majetek. Karel chtěl požádat o azyl Československo, usadit se ve svém milém Brandýse nad Labem a žít tam jako prostý občan, od československých úřadů se však setkal jen s nenávistí; i tady byl všechen majetek zkonfiskován (včetně Brandýského zámku, který byl jeho čistě osobním, nikoli rodovým vlastnictvím) a on sám byl i z Československa vypovězen. Nakonec se uchýlil do Švýcarska. Tam ho navštívili zástupci čtyř nástupnických států a nabídli mu odškodné 194 milionů franků za zkonfiskovaný majetek pod podmínkou, že se vzdá nároků na trůn pro sebe i pro své potomky. Karel ale tuto nabídku odmítl s tím, že císařská a královská koruna se nemůže stát předmětem handlování. I přesto, že s sebou do exilu nevzal téměř nic ze svého majetku a od počátku se potýkal s finančními problémy. Stejně tak ze zásady odmítl i nabídku svobodných zednářů, kteří mu slibovali navrácení trůnu výměnou za podporu zednářství.

Přestože byl císař v exilu, stále cítil zodpovědnost za osud svých národů. A tak se například svým diplomatickým úsilím zasadil o to, aby nebylo zbytkové Rakousko připojeno k Německu (jak si tehdy přála většina socialistických a nacionalistických politiků).

S odstupem mnoha let můžeme plně ocenit císařovu prozíravost; už kolem roku 1920 během svého švýcarského exilu si uvědomoval, že rozdělení střední Evropy na různé národní státy nepovede k vyřešení národnostních problémů, ale naopak znemožní jejich řešení mírovou cestou. Dokládá to jeho citát, uvedený v knize Náš arcivévoda, císař a král Karel I. Rakouský od Milana Nováka:

V prostoru mezi Děčínem a Budou, Bregenzen a Černovicemi žili a žijí – na jednom místě v semknutých, jinde zas pestře proházených masách – Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Ukrajinci, Chorvati, Srbové, Slovinci, Italové, Rumuni, Ladinci,Turci, Arméni, Cikáni a ještě různé zlomky několika jiných národů. Žádný národ nezabírá jedno určité, jinou národností neosídlené osadnické území… Takové národnostní promíchání nedovoluje žádné národnostně-státní ohraničení bez porušení národních práv dosti velké menšiny…
Prostor na obou stranách Dunaje jest od chvíle kdy zmizelo Rakousko-Uhersko, nejen vlastí těžce trpících, zoufalých lidí, nýbrž i čarodějnickým kotlem, krbem nebezpečí prvního řádu.Nemohlo to jinak přijíti, neboť desagregace Rakouska-Uherska byla porušením ohledů historických, etnografických, hospodářských, sociálních a kulturních..
Ostrostem nacionálním…. dostalo se utvořením ne již na sebe vázaných, ale pouze tzv. národních států, spíše zostření, které může býti pouze zmírněno tím, že se tyto sukcesní státy opět nějakým způsobem spojí: plodné hospodářské společenství způsobilo by, že by se národnostoťní protiklady a politické boje minulosti daly nějak přehlédnouti… Že staré hospodářské společenství dunajské bylo zničeno, je ztrátou pro celou Evropu, neboť na jeho místo nemohlo vstoupiti žádné nové společenství.“

Zdánlivě příznivěji než v Rakousku a Československu se pro Karla vyvíjela situace v Maďarsku: Počáteční republikánské zřízení se utopilo v rudém bolševickém teroru a po občanské válce a dočasné okupaci Československem a Rumunskem byla nastolena křehká politická rovnováha, ve které demokratičtí politici uznali za nejlepší řešení pro budoucnots Maďarska obnovení království, přičemž vlády se jako zemský správce chopil admirál Horthy. Císař Karel získal roku 1921 pro svůj návrat na trůn ústní podporu francouzského ministerského předsedy Brianda a vydal se do Budapešti. Místním obyvatelstvem byl spontánně vítán, ale Horthymu mezitím zachutnala moc a odmítl předat vládu. Podruhé přivolali Karla do Maďarska jeho přívrženci, kteří dávali v západním Maďarsku dohromady vojsko a chystali se Horthyho sesadit. Při následném pochodu k Budapešti se ke královskému vojsku spontánně přidávaly všechny vojenské posádky, které dostaly rozkaz jej zadržet. K prvnímu střetu došlo až na předměstí Budapešti. Přestože měl Karel velkou šanci získat vládu, byl zrazen jedním ze svých důstojníků, a navíc v případě návratu Karla na trůn hrozily invazí Československo, Rumunsko a Jugoslávie (je to paradoxní, protože Karel jako maďarský král by měl pro okolní národy rozhodně více pochopení než nacionalista Horthy, který se později ochotně spojil i s Hitlerem). Karel se opět rozhodl zabránit krveprolití, a než aby vystavil zemi nebezpečí nové občanské války, raději s vědomím zmařené šance ustoupil.

Po nezdařeném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku rozhodly Dohodové mocnosti znemožnit jakékoli podobné snahy a císař byl deportován na ostrov Madeiru. Nástupnické státy Rakouska-Uherska odmítly respektovat rozhodnutí mocností, aby císařské rodině vyplácely roční příspěvek na pobyt (přestože zabraly i Karlův soukromý majetek o mnohonásobně vyšší hodnotě). Finanční prostředky docházely, a tak se rodina s několika věrnými přáteli a služebníky musela ubytovat v nevyhovující letní vile vysoko v horách, kde bylo přes zimu vlhko a chladno, cesta do města znamenala celodenní pochod.

Tak se stalo, že jednou Karel po cestě prochladl a brzy dostal horečku. Aby šetřil rodinné finance, mnoho dní nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, ukázalo se, že má těžký zápal plic, který se mu stal osudným.

Do poslední chvíle se modlil za své národy, i na smrtelné posteli mluvil česky. Nedlouho před smrtí pronesl: „Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně.“ Zemřel 1. dubna 1922.

Světec

Francouzský spisovatel Anatole France ocenil císaře Karla těmito slovy:
„Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.“

Tato slova byla téměř prorocká, protože o mnoho desítek let později, roku 2004 skutečně papež Jan Pavel II. za účasti asi 30 tisíc věřících prohlásil císaře a krále Karla za blahoslaveného, což je předstupeň svatořečení. Bylo tak završeno úsilí, které započalo už krátce po panovníkově smrti; v pozadí snahy o blahořečení stála především císařovna Zita, která se nikdy nevzdala myšlenky na obnovení monarchie. Vlastní proces blahořečení pak začal až v roce 1949 a obnášel čtyřiapadesát let zkoumání svědeckých, historických, teologických i lékařských aspektů kauzy Karel Habsburský. „Doufám, že císař Karel bude sloužit jako příklad, zvláště pro ty, kteří dnes v Evropě nesou politickou odpovědnost,“ prohlásil papež během ceremonie a zdůraznil, že Karel odsuzoval první světovou válku a všemi silami se pokoušel o její ukončení. „Můj otec chtěl pro mír udělat vše,“ řekl tehdy nejstarší císařův syn, letos zesnulý Otto von Habsburg, podle něhož je blahořečení jeho otce slavností pro celý podunajský prostor, střední Evropu a její národy, které kdysi žily v monarchii.

Vedle svaté Ludmily, svatého Václava a svaté Anežky se tak stal král Karel dalším světcem z našeho panovnického rodu. Po svatém Václavu je to ale teprve druhý z českých panovníků.

Přestože poslední český král zůstává většině české veřejnosti spíše neznámý, a to i jako světec, postupně přibývá i v českých zemích akcí, které si dávají za cíl lidem jej připomínat. Takovou událostí je například už tradiční Audience u císaře Karla I. v Brandýse nad Labem, konaná každoročně koncem dubna. Nad vesnicí Branišov u Kdyně byla soukromou iniciativou postavena kaple bl. Karla, pravděpodobně první samostatná církevní stavba na světě s tímto zasvěcením. V Praze je každoročně pořádán Monarchistický pochod, jehož cílem je mimo jiné připomenutí konce monarchie a událostí října 1918 z trochu jiného pohledu, než jaký je v české veřejnosti zažitý.

A k devadesátému výročí své smrti dostal císař a král pěkný dárek: V sobotu 31. března byla slavnostně vysvěcena další kaplička u vesničky Hořovičky na Rakovnicku. Je to třetí kaple zasvěcená blahoslavenému Karlovi v Českých zemích a podle různých iniciativ jistě nebude poslední.

Od blahořečení Karla Habsbursko-Lotrinského se postupně rozvíjí tradice konání mší svatých ke cti tohoto světce, které jsou slouženy při různých příležitostech během roku, ale nejvíce pochopitelně k jeho svátku – zejména při letošním výročí byly bohoslužby konány v mnoha českých městech.

Další informace:

• Kruh přátel blahoslaveného Karla I.

• Karol I Habsburg – ostatni cesarz w Europie (Organizacja monarchistów Polskich)

---