Pro monarchii.cz

Mluví-li se o době Rakousko-Uherské monarchie, většině lidí se vybaví v prvé řadě stařičký mocnář, císař František Josef I.. Není divu, on byl naším panovníkem dlouhých 68 let. Rozhodně by se ale nemělo zapomínat na posledního českého krále a rakouského císaře Karla, který byl neobyčejnou osobností své doby.

Karel a Zita

Arcivévoda Karel se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku jako syn arcivévody Otty, synovce císaře Františka Josefa I.. Jako prasynovec vládnoucího císaře byl tehdy z hlediska nástupnictví na velmi nepravděpodobném místě. Série úmrtí v panovnickém rodě, končící známým sarajevským atentátem na Františka Ferdinanda d’Este 28. června 1914, udělala z mladého arcivévody těsně před vypuknutím první světové války přímého následníka trůnu.

Jako dítě žil arcivévoda Karel ve městech, kde byl jeho otec, důstojník c. a k. armády, posádkou: Brně, Praze, Šoproni a Vídni. Navštěvoval Skotské gymnasium ve Vídni, ale jeho vzdělání bylo dovršeno v Praze, kde od roku 1906 po 2 roky absolvoval přednášky vysokoškolských profesorů z české i německé university. Mezi jeho vyučující patřili významní vzdělanci té doby jako historik Jaroslav Goll nebo ekonom Albín Bráf.

Vojenskou službu v c. a k. armádě nastoupil roku 1905 u 1 eskadrony 7. dragounského pluku  . Vojenská služba byla přerušena studiem v Praze a k dragounům  se vrátil v červenci 1908. U své posádky v Brandýse nad Labem pak strávil následující 4 roky. U místního, ryze českého obyvatelstva byl oblíben, nejen pro své kavalírské chování, ale zejména proto, že v českém prostředí a k vojákům mluvil výhradně česky. Mimo jiné se podivoval, že místní úředník na panství se ani za 35 let služby pořádně česky mluvit nenaučil.

Roku 1909 přijel na pozvání své tety do Františkových Lázní, kde zrovna pobývala i  princezna Zita z rodu Bourbon-Parma. Karel se Zitou se setkali a nalezli v sobě zalíbení. Následně Karel Zitu ještě několikrát navštívil a vznikla mezi nimi značná sympatie. Když jej tak císař roku 1910 vyzval k tomu, aby si nalezl vhodnou nevěstu a oženil se s ní, měl už mladý arcivévoda jasno. Svatba arcivévody Karla a princezny Zity se konala 21. října 1911 na zámku Schwarzau.

V pozdějších letech arcivévoda Karel vždy vzpomínal na dobu strávenou v Brandýse jako na nejšťastnější období svého života.

Roku 1912 byl Karlův dragounský pluk byl přeložen posádkou do východní Haliče, do Kolomyj. Přesunoval se na koních a cesta trvala více než měsíc  . Arcivévoda Karel cestoval s plukem, tedy v sedle, Zita sledovala pluk a svého muže po železnici . Po jezdeckém zranění byl přeložen v hodnosti majora ke 39. pěšímu pluku, který byl posádkou ve Vídni. Dne 20.listopadu 1912 porodila Zita prvorozeného syna a následníka trůnu, arcivévodu Ottu, dodnes žijícího.V létě 1914 dostihla mladý pár zpráva o zavraždění Františka Ferdinanda d´Este; arcivévoda Karel se tak stává ve svých 27 letech následníkem trůnu.

Válka

Karel dekoruje vojáky na frontě

Sarajevský atentát vedl k vypuknutí 1. svět. války. Následník trůnu, arcivévoda Karel nebyl přizván k jednání korunní rady, která rozhodovala o rakouském ultimátu Srbsku, ani císař, ani ministr zahraničí, ani rakouský nebo uherský předseda vlády ho o jednáních neinformovali. Dovídal se o nich jako každý jiný rakouský občan. Na rozhodování o zahájení války se nepodílel. Zpočátku byl přidělen k Vrchnímu velení armády, kde byl spíše pobočníkem generálů, než že by o něčem významném rozhodoval. Situace se ovšem změnila roku 1916, kdy se následník trůnu stal velitelem XX. armádního sboru přímo na italské frontě. Od této chvíle můžeme sledovat samostatná rozhodnutí a postoje arcivévody Karla jako velitele, který statečně vzdoroval “duchu doby“, pokud byl v rozporu s jeho vnitřním přesvědčením.

Vojenské rozkazy arcivévody Karla výslovně zakazují použití otravných plynů. Odmítal také praxi nebraní zajatců – ve svých rozkazech výslovně říká, že je nedůstojné rakouského vojáka zabít vzdávajícího se nepřítele. Zakazoval i plenění civilního obyvatelstva a násilnosti proti němu. Naopak nařizoval poskytnutí zdravotní péče raněným nepřátelským vojákům. Vojenské rozkazy arcivévody Karla byly současnými, zejména německými, ale i některými rakouskými vojenskými činiteli kritizovány proto, že se řídily katolickou morálkou a ne vojenskou účelností.

Po vstupu Rumunska do války na straně Dohody velel Karel armádám na sedmihradské frontě a účinně se podílel na osvobození Sedmihradska z rumunské okupace. Vojevůdcovské schopnosti arcivévody Karla byly obecně uznávány; Glaise von Horsenau, důstojník a budoucí generál si v později vydaných poznámkách zapsal: “Mladý arcivévoda se vyznamenal jako velící generál, to musel uznat i nepřítel. Exponoval se více, než bylo nutné, a maximálně udělal tu chybu, že zbytečně neproléval krev svých vojáků, a tím zbrzdil to či ono rozhodnutí”. Navíc byl vojevůdce úspěšný, nebyl v poli porážen.

Karel císařem

Korunovace Karla a Zity v Budapešti

Rakousko-Uhersko se navíc dostávalo stále více do závislosti na silnějším spojenci, Německé říši. Německo považovalo za své právo “podniknout opatření proti tomu, aby bylo zabráněno pokračujícímu poslovanšťování Rakouska a aby bylo přikázáno germánským elementům to postavení, které jim v zájmu Rakouska jako germánské Východní marky přísluší”. Německé vojenské velení dávalo najevo, že míní disponovat silami rakousko-uherské armády. Německý velvyslanec ve Vídni zasahoval do rakouské vnitřní politiky. Mnohonárodnostní monarchii tak ohrožovalo vítězství ve válce po boku Německa téměř stejně, jako prohraná válka.

Karel I. jako nový císař tak byl v nezáviděníhodné situaci, ale odhodlaně začal problémy řešit. Prvým krokem bylo odstranění vojenské diktatury, nastolení civilní vlády a zodpovědnosti Vrchního velení armády hlavě státu.  2. prosince Karel I. osobně převzal velení armády a loďstva, 4. ledna 1917 zrušil rozsudky smrti nad českými velezrádci K. Kramářem, A. Rašínem a dalšími  , 15. ledna uveřejnil nařízení, kterým se rušily mimořádné pravomoci Vrchního velitelství armády a velitele armády, které jim umožňovaly zasahovat do správy celé rakouské části monarchie. 1. března 1917 byl odvolán náčelník generálního štábu Conrad von Hetzendorf. Návratem k civilní vládě tak nastoupilo Rakousko-Uhersko opačný trend než Německá říše,    kde Nejvyšší velení armády (polní maršál Paul Hindenburg a generál Erich Ludendorff) získalo větší moc než parlament, císař i vláda. S tímto velením německé armády se císař a král Karel I. opakovaně prudce střetal.

Po 2 letech války byla monarchie ekonomicky vyčerpána, začínal být i nedostatek potravin. Císař a král Karel I. se pokusil tuto situaci řešit a v zemi zbídačené válkou zahájil sociální reformu. V roce 1917 byla přijata řada sociálních zákonů, např. zákon o ochraně nájemníků, zřízení stížnostních komisí pro dělníky ve zbrojním průmyslu. Dne 1. června 1917 bylo rozhodnuto o zřízení rakouských ministerstev sociálních věcí a zdravotnictví, aby stát mohl tyto oblasti účinně řídit. Opatření císaře Karla v sociální oblasti nemohla sice odstranit bídu, způsobenou válkou, ale jeho nasazení kdy za extrémně obtížných podmínek usiloval o její zmírnění si zaslouží úctu.  

Císař a král Karel I., který neměl na vyhlášení války žádnou zásluhu,  byl jako jediná z tehdejších hlav válčících států byl osobně ve válce, velel armádám, znal situaci přímo z bojiště, znal hrůzy bitev, mrtvé i raněné, znal i bídu, kterou válka vyvolala u obyvatelstva v zázemí, nedostatek všech životních potřeb, potravin, léků atd. Císař a král Karel I. netoužil po územních ziscích a válečné slávě, toužil po tom, aby skončilo válečné šílenství, jehož nesmyslnost nahlížel.

Sixtova aféra

 Od svého nástupu na trůn usiloval Karel I.  o uzavření míru. Prostředníky měli být Sixtus a Xavier, bratři císařovny Zity. Zpočátku se  nesnažil o separátní mír, kterým by Rakousko-Uhersko vyvedl z války, ale  se  přimět k uzavření míru i Německého císaře. Přes momentální vojenskou převahu nabídl Dohodovým mocnostem velkorysé podmínky, byl ochoten podstoupit i značné územní ztráty své říše a uznal nárok Francie na Alsasko-Lotrinsko. Upozorňoval na nebezpečí revoluce, která svrhla cara v Rusku a mohla by se kvůli nespokojenosti obyvatelstva rozšířit i do střední Evropy. Němci však věřili ve vítězný mír: představovali si ohromné územní zisky po celé Evropě i v koloniích; místo aby se báli revoluce, ještě podporovali Lenina ve snaze Rusko co nejvéce poškodit. Německý císař Vilém II. neustále věřil ve vítěznou válku, zatímco císař a král Karel I. viděl situaci realisticky a byl předvídavější, předpokládal válečnou katastrofu a snažil se jí zabránit. Německé cíle, dosažení válečných zisků a rakousko-uherský cíl dosáhnout kompromisního míru se natolik lišily, že shoda nebyla možná.

Když se ukázalo že Německo nebude ochotné na mírové podmínky přistoupit, jediná možnost, jak Rakousko vyvést z války, byl separátní mír. Na podzim 1917 a začátkem roku se situace Rakouské říše zlepšila – na italské frontě byla provedena rozsáhlá ofenzíva k řece Piavě a na východní frontě byl uzavřen mír s bolševickým Ruskem, čímž se značná část vojsk uvolnila. V té době se ale projevila proněmecká orientace rakouského ministra zahraničí Ottokara Czernina, který nepodporoval politiku císaře Karla k prospěchu národů říše, ale za nejvyšší prioritu považoval spojenectví s Německem. Dobové prameny o něm uvádějí že byl dyševně nevarovnaný a během spojeneckých jednání byl často blízko nervovému zhroucení. Ať už kvůli vlastním politickým záměrům nebo pro svou nevyrovnanost, podařilo se mu vyvolat tzv. Sixtovu aféru. Při jednání rakouské delegace totiž lhal a falešně obvinil francouzského ministerského předsedu Clemenceaua, zveřejnil údaje o dřívějších jednání rakouských a francouzských diplomatů, čímž porušil diplomatické zásady. Clemenceau se nakonec bránil zveřejněním předchozího tajného jednání s císařem Karlem, zprostředkovaného jeho švagrem Sixtem Bourbonsko-Parmským.

Tak vyšlo najevo, že Karel byl ochoten uznat nárok Francie na Alsasko-Lotrinsko. Toto odhalení vyvolalo v Německu ohromný skandál, Sixtova aféra se stala záminkou k pomlouvačné kampani proti Karlovi a Zitě. Byli obviňováni ze spiknutí s papežem a s Čechy proti protestantským pruským Němcům, ze snahy získat nějaký královský trůn pro rod Bourbon-Parma, osamostatněním Polska a Litvy odříznout Německo od moře, a podobně. Prudkost kampaně proti císaři Karlovi vůbec neodpovídala závažnosti jeho “provinění” a spíš naznačovala, že za diskreditací císařského páru ve skutečnosti stojí mocenské ambice Německa. Hrabě Czernin nutil císaře, aby se vzdal veškerého výkonu vládní moci, a plánoval uskutečnit s německou pomocí státní převrat a připojení Rakouska-Uherska k Německé říši. Tyto hrozby nebyly plané, neboť v německém generáním štábu se opakovaně objevovaly úvahy o vpádu do Rakouska, dokonce byl vypracován plán na obsazení Čech a Tyrolska. Německý polní maršál Hindenburg prohlašoval, že dobytí Rakouska-Uherska by považoval za nejlepší zakončení své vojenské kariéry.

V této situaci císař a král Karel zvažoval, jak se zachovat. Nakonec se rozhodl zachovat věrnost svému spojenci, i když později v exilu říkal, že pro říši by bývalo lepší, kdyby se Německu postavil a využil pomoci Dohody. Němci totiž zneužili Karlova oslabení a smlouvami ze Spa připoutali Rakousko-Uhersko do větší vojenské závislosti na Německu, jejímž cílem bylo úplné podřízení, srovnatelné například s postavením Bavorska. Císař Karel na tyto ponižující podmínky přistoupil s vědomím toho, že tak uchrání své národy od ještě větších válečných útrap (v případě Německého vpádu) a že stejně v dohledně době bude Německo poraženo Dohodou, smlouvy ze Spa přestanou mít význam a on bude mít možnost uspořádat podunajskou monarchii nově ve prospěch jejích národů.

Dohodové mocnosti ale tento krok nepochopily; naopak když se z Rakouska v jejich očích stal vazal Německa, ztratilo právo na samostatnou existenci. A tak, zatímco do té doby se počítalo s Habsburskou monarchií jako oporou poválečného uspořádání Střední Evropy a ochranou středoevropských národů proti agresi ze strany Německa a Ruska, v létě 1918 si začaly Francie a USA zcela nově pohrávat s myšlenkou umělého rozbití Rakouska-Uherska na malé národní státy. Teprve tehdy byla uznána Masarykova Národní rada za základ příští vlády československého státu.

Konec války

15. září 1918 se císař Karel pokusil opět zahájit mírová jednání, ale Dohodové mocnosti, kterým se právě vojensky dařilo, návrh odmítly. Dne 27. října přijímá Rakousko-Uhersko tvrdé podmínky nastavené presidentem Wilsonem v naději, že jsou ještě možná další jednání o mír. Ale že snahy císaře a krále Karla I. o mír a záchranu monarchie se tak dostávají do rozporu s cíli vítězných Dohodových mocností. Při jednáních rakouské vlády například s Karlem Kramářem a politiky z jihoslovanských národů se ukázalo, že většinou byli proti rozbilí říše a pro zachování svazek národů, ale pokud nechtěli spáchat politickou sebevraždu, nemohli se protivit jasně stanovené vůli Dohodových mocností.

Karel I. se dne 16. 10. 1918 (3 týdny před kapitulcí) obrátil ke svým národům manifestem, který měl podobu federalizačního zákona, předpokládal vytvoření personální unie samostatných království (včetně českého). Manifest také určoval, že do nejbližších voleb se základy státních parlamentů stanou poslanecké kluby Říšské rady. Pražská epizoda z 28. 10. 1918 tedy nemohla být vyhlášením samostatnosti českého státu a narychlo vytvořený Národní výbor nemohl mít charakter státního orgánu, neboť samostatnost i parlament Čechům udělil o týden dříve již král a císař Karel I., a to legitimně, v souladu s tisíciletou právní kontinuitou českého státu.

28. října vyhlásil český Národní výbor zákon o “zřízení samostatného státu československého”, přičemž státní forma nebyla určena. Císař Karel rázně odmítl snahu pražského vojenského velitelství použít vojenskou sílu k potlačení demonstrací. 29. října vydal chorvatský zemský sněm zákon, který prohlašoval Chorvatsko, Slavonsko a Dalmácii za součást Nezávislé državy Slovinců, Chorvatů a Srbů jako monarchie, dědičná v rodě Habsbursko-Lotrinském. Ani jihoslovanští politici však nemohli dlouho vzdorovat cílům a záměrům vítězných dohodových mocností, a tak již 31. října 1918 byli donuceni souhlasili s dohodou, uzavřenou chorvatskými exilovými politiky o spojení se Srbskem. V Maďarsku vypukla krvavá revoluce, ale i tam císař zakázal její násilné potlačení. Dne 11. listopadu 1918, aby zabránil krveprolití, podepsal manifest, kterým odstoupil z výkonu vládní moci, i když neabdikoval jako panovník. Následující den, 12. listopadu, byla vyhlášena Republika Německé Rakousko. 

Snaha císaře a krále Karla I. přebudovat monarchii ve svazek středoevropských národů neuspěla a v dané historické situaci snad ani uspět nemohla. Přest, ale zaslouží si obdiv. Kdyby uspěla, možná by se střední Evropa vyhnula nacismu, protože proti agresivitě nacistického Německa by stál silný stát, a ne skupina hašteřících se malých států. Nemuselo následně dojít ani k  průniku komunismu do střední Evropy.

Císař v exilu

Kostel v Monte, kde je císař pohřben

Brzy po vyhlášení republiky donutila rakouská socialistická vláda císaře k odchodu do exilu a zabavila všechen rodový majetek. Karel chtěl požádat o azyl Československo, usadit ve svém milém Brandýse nad Labem a žít tam jako prostý občan, od československých úřadů se však setkal jen s nenávistí; i tady byl všechen majetek zkonfiskován (včetně Brandýského zámku, který byl jeho čistě osobním, nikoli rodovým vlastnictvím) a on sám byl i z Československa vypovězen. Nakonec se uchýlil do Švýcarska. Tam ho navštívili zástupci čtyř nástupnických států a nabídli mu odškodné 194 milionů franků za zkonfiskovaný majetek pod podmínkou, že se vzdá nároků na trůn pro sebe i pro své potomky. Karel ale tuto nabídku odmítl s tím, že císařská a královská koruna se nemůže stát předmětem handlování. I přesto, že s sebou do exilu nevzal téměř nic ze svého majetku a od počátku se potýkal s finančními problémy. Stejně tak ze zásady odmítl i nabídku svobodných zednářů, kteří mu slibovali navrácení trůnu výměnou za podporu zednářství.

Přestoe byl císař v exilu, stále cítil zodpovědnost za osud svých národů. A tak se například svým diplomatickým úsilím významně zasadil o to, aby nebylo zbytkové Rakousko připojeno k Německu (jak si tehdy přála většina socialistických a nacionalistických politiků).

Zdánlivě příznivěji než v Rakousku a Československu se pro Karla vyvíjela situace v Maďarsku: Po vyhlášení republiky a krátké epizodě bolševického teroru bylo oficiálně obnoveno království, přičemž vlády se jako zemský správce chopil admirál Horthy. Císař Karel získal roku 1921 pro svůj návrat na trůn ústní podporu francouzského ministerského předsedy Brianda a vydal se do Budapešti. Místním obyvatelstvem byl spontánně vítán, ale Horthymu mezitím zachutnala moc a odmítl předat vládu. Podruhé přivolali Karla do Maďarska jeho přívrženci, kteří dávali v západním Maďarsku dohromady vojsko a chystali se Horthyho sesadit. Při následném pochodu k Budapešti se ke Karlovu vojsku spontánně přidávaly všechny vojenské posádky. K prvnímu střetu došlo až na předměstí Budapešti. Přestože měl Karel velkou šanci získat vládu, byl zrazen, protože hrozilo vypuknutí občanské války a v případě návratu Karla na trůn hrozily invazí Československo, Rumunsko a Jugoslávie (je to paradoxní, protože Karel jako maďarský král by měl pro okolní národy rozhodně více pochopení než nacionalista Horthy, který se později ochotně spojil i s Hitlerem).

Po nezdařeném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku rozhodly Dohodové mocnosti znemožnit jakékoli podobné snahy a císař byl deportován na ostrov Madeiru. Nástupnické státy Rakouska-Uherska odmítly přispívat na jeho pobyt, přestože zabraly jeho soukromý majetek o mnohonásobně vyšší hodnotě. Finanční prostředky docházely, a tak se rodina s několika věrnými přáteli a služebníky musela ubytovat v nevyhovující letní vile vysoko v horách, kde bylo přes zimu vlhko a chladno, cesta do města znamenala celodenní pochod. Tak se stalo, že jednou Karel po cestě prochladl a brzy dostal horečku. Aby šetřil rodinné finance, mnoho dní nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, ukázalo se, že má těžký zápal plic, který se mu stal i osudným. Do poslední chvíle se modlil za své národy, i na smrtelné posteli mluvil česky. Nedlouho před smrtí pronesl: „Odpouštím všem svým nepřátelům, všem, kteří mi ublížili, kteří pracují proti mně.“ Zemřel 1. dubna 1922.

Světec

Francouzský spisovatel Anatole France ocenil císaře Karla těmito slovy:
„Císař Karel je jediný slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec a nikdo mu nenaslouchal. Upřímně toužil po míru, a proto byl opovrhován celým světem. Byla zde veliká šance, která však byla promarněna.“

Tato slova byla téměř prorocká, protože o mnoho desítek let později, roku 2004 skutečně papež Jan Pavel II. prohlásil císaře a krále Karla za blahoslaveného a popsal jej jako příkladného státníka. Po svaté Ludmile, svatém Václavovi a svaté Anežce se tak stal král Karel dalším světcem z našeho panovnického rodu.