Pro monarchii.cz

Někteří odpůrci obnovení monarchie v Českých zemích říkají, že celkem chápou monarchii v těch zemích, kde nebyla nikdy zrušena a je součástí tamní národní tradice, ale že je nemyslitelné zavádět monarchii zcela nově u nás, kde je silná tradice republikánská. Takový přístup je samozřejmě do jisté míry pochopitelný, ale je potřeba uvědomit si, že odráží mnoho desetiletí jednostranného výkladu českých dějin, kdy byla monarchie trvale označována za něco cizího a překonaného. Tato propaganda ale nemohla nic změnit na skutečnosti, že naprostou většinu své historie byl český stát královstvím, a připadá-li nám dnes nemyslitelná obnova monarchie, připadalo obyvatelům českých zemích na začátku 20. století zavedení republiky ještě nemyslitelnější.

V prvé řadě je na místě říct, že tradice je sice pro monarchii významná a prospěšná, ale není bezpodmínečně nutná; mnoho monarchií vzniklo i v moderní době v zemích, které samy žádnou vlastní monarchistickou tradici neměly, nebo byla na mnoho staletí přerušena. Příkladem může být Belgie, Řecko, Bulharsko, Srbsko, Rumunsko, Albánie a další státy. Například Nizozemské království vzniklo v zemi, která byla předtím dvě stě let republikou – a dnes nikoho nenapadne existenci království zpochybňovat. Belgie se osamostatnila od Nizozemska jako zcela nový stát, a státním zřízením se stala monarchie, přestože žádnou vlastní monarchistickou tradici neměla. Srbsko se v 19. století osamostatnilo po staletích turecké nadvlády a státním zřízením se stala monarchie, nikoli republika. Podobný je i případ dalších balkánských států, které rovněž vznikly jako monarchie. Když vznikla Brazílie jako nový stát nezávislý na Portugalsku, stala se na mnoho desítek let císařstvím, nikoli republikou.

Teprve státy vzniklé po První světové válce začaly ve větší míře zavádět republikánské státní zřízení – pod vlivem Francouzské republiky a USA, které tehdy prosadily svůj vliv na poválečné uspořádání. Do té doby bylo zcela přirozené, když vznikla nová monarchie, aniž by daný stát měl dlouhou monarchistickou tradici.

Situace českého státu je ale jiná než u těch států, kde byla monarchie zavedena zcela na zelené louce. Máme totiž na co navazovat. Naše situace je spíš podobná Španělsku, které bylo po dlouhá staletí staletí královstvím a má slavnou tradici monarchie, jež byla ve 20. století přerušena a na jejím místě zřízena republika. Po pár desítkách let však Španělé navázali na svou tradici a roku 1975 se král Juan Carlos I. vrátil na trůn svých předků. České přerušení monarchistické tradice od roku 1918 je sice poněkud delší, stále je to však jen pouhý zlomek v tisícileté slavné historii českého státu jako monarchie.

Tisíciletá historie

České korunovační klenoty jsou jedny z nejcennějších na světě

Český stát vznikl v 10. století jako knížectví pod vládou rodu Přemyslovců. Roku 1085 přichází poprvé na scénu titul král český, když je královská koruna udělena knížeti Vratislavu II. Roku 1212 získal Přemysl Otakar I. uznání dědičné královské hodnosti ve Zlaté bule sicilské. Jeho vnuk Přemysl Otakar II. vytvořil z českého státu evropskou mocnost. Když roku 1306 vymřeli mužští Přemyslovci, spojil se sňatkem Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského rod Přemyslovců a Lucemburků. Z tohoto spojení vzešel císař Karel IV., který byl jedním z nejvýznamějších evropských vládců vrcholného středověku a za jehož vlády zaznamenaly země Koruny české ohromný rozkvět. Hlavně jeho zásluhou se z Prahy stala skutečná metropole, jedno z největších měst evropy a klenot gotické architektury. Ostatně jeho význam je dodnes pro většinu lidí samozřejmý, jak dokládá jeho umístění v různých anketách. Karlův syn Zikmund spojil pod svou vládou České země a Uhry, a položil tak základ podunajského soustátí, jež se později stalo hrází proti turecké expanzi.

Zikmundova jediná dcera Alžběta se provdala za rakouského arcivévodu Albrechta, čímž přešel nárok na českou korunu na jednu větev rodu Habsburků. Jejich syn Ladislav zemřel bez potomků a jejich dcera (také Alžběta) se provdala za polského krále Kazimíra Jagellonského. Spolu měli syna Vladislava, který se podle následnického práva stal českým králem (po období vlády Jiřího z Poděbrad, který nebyl potomkem českých králů a také se vzdal dědického práva pro své potomky). Jeho dcera Anna se provdala za Ferdinanda Habsburského, a tak po smrti Vladislavova jediného syna Ludvíka přešlo dědictví českého království zpět na rod Habsburků. Syn Ferdinanda a Anny Maxmilián, stejně jako všichni další členové Habsburského rodu, tedy byl přímým potomkem Přemyslovců. Maxmiliánův syn Rudolf opět načas udělal z Prahy jedno z nejvýznamnějších měst v Evropě – metropoli vědy a umění.

Posledním mužským příslušníkem Habsburské dynastie byl Karel VI. Po něm se českou královnou stala jeho dcera Marie Terezie, která se provdala za Františka Štěpána Lotrinského a spolu tak dali základ nové dynastii – rodu Habsbursko-Lotrinskému. Okolní mocnosti (Prusko, Sasko, Bavorsko, Francie) vycítily s nástupem Marie Terezie příležitost jak posílit svůj vliv a v následujících válkách přišlo České království o větší část Slezska, královně se však podařilo zabránit mnohem radikálnějšímu rozštěpení Čech, Moravy a Slezska mezi Bavorsko, Sasko a Prusko a tedy zachovat existenci českého státu.

V průběhu staletí, zejména s příchodem absolutismu a centralismu, byly mnohé úřady jednotlivých zemí podunajského soustátí soustředěny ve Vídni, nikdy však nepřestalo existovat České království a titul Českého krále zůstával vždy na předním místě titulatury Habsburských panovníků. Když se roku 1804 schylovalo k zániku Svaté říše římské, vytvořil císař František nové císařství, které zahrnulo země pod habsburskou vládou, a jako jeho název se dlouho zvažovalo Česko-Uherské císařství, podle názvu dvou nejvýznamnějších zemí (ačkoli nakonec byl jako neutrální zvolen název Rakouské císařství).

Nejdéle vládnoucím českým králem byl František Josef I. (panoval 68 let, 1848-1916). Někteří lidé zmiňují, že se pod vlivem německých a maďarských nacionalistů nikdy nenechal korunovat Svatováclavskou korunou, a zpochybňují tak jeho nárok na titul českého krále. Ve skutečnosti je však korunovace pouze církevním obřadem, který není nutnou podmínkou pro užívání královského titulu (ve většině monarchií se dnes korunovace vůbec neprovádí). Posledním vládnoucím českým králem byl pak Karel III. (známý spíše jako císař Karel I.), který měl velké plány na reformu a decentralizaci říše, ale nastoupil za těžkých podmínek světové války, a tak je nemohl realizovat. Místo toho zasáhl výše zmíněný vliv Francie a USA, soustátí se rozpadlo a císař byl sesazen a nahrazen republikánskými vládami v nástupnických státech.

Živoucí tradice

Císař a král Karel IV. je i dnes považován za největšího Čecha

Říká se, že dnes už našemu státu chybí živá tradice monarchie, ale není to pravda. I po dlouhých desetiletích republiky, kdy byla monarchie systematicky označována za něco překonaného, zůstává tradice Českého království přítomna všude kolem nás; stačí si to uvědomit. Jednou z nejvýmluvnějších skutečností je to, že i po tak dlouhé době stále vítězí v anketách o největšího Čecha náš císař a král Karel IV.

Trůn českých králů sice není obsazen a na Pražském hradě sídlí prezidenti, ale střípky království jsou i dnes součástí naší identity a čekají, až je sesbíráme a znovu složíme.

S jednou připomínkou České království přichází do  styku každý z nás, téměř každý den. Koruny procházejí našimi rukami sto dvacet let, jako platidlo je používáme už od dob Rakouska-Uherska. Dávno jsme je přijali za své a dnes už by nikoho ani v nejmenším nenapadlo nahrazovat korunu něčím jiným. Dokonce i pokud snad někdy náš stát přijme jako svou měnu euro, bude se většina lidí s korunou loučit těžce. Přitom je to docela zvláštní název pro platidlo v republice; koruny jsou přirozeně typickými platidly monarchií (Dánsko, Norsko, Švédsko, dříve i Velká Británie a království Srbů, Chorvatů a Slovinců). A nejde jen o prázdný název bez významu; na korunové minci je dokonce na přední straně hlavním výtvarným motivem stylizovaná Svatováclavská koruna.

Další připomínka království je na čestném místě a také je nám všem pravidelně na očích; královskou korunu hrně nese na hlavě český lev ve státním znaku. Tím se opět může pochlubit jen málokterá republika (typicky to platí pro ty, které stejně jako náš stát byly dříve monarchiemi). První republika se snažila zbavit “nevhodného” slova koruna tím, že změnila heraldickou terminologii (a koruně říkala čelenka), komunisté se pak koruny zbavili úplně a místo ní nasadili ubohému lvu na hlavu pěticípou hvězdu. Naštěstí se vše vrátilo ke starému a koruna je zpět na svém místě.

I korunovační klenoty samy o sobě mají však neobyčejný význam – vzpomeňte si na tisícové fronty, které se objevují na Pražském hradě při příležitosti jejich vystavení. Jakkoli nejsou tedy korunovační symboly uvedeny v zákoně mezi státními symboly, většina lidí je jako jeden z tradičních symbolů našeho státu stále vnímá, bez ohledu na státní zřízení. A není divu; Svatováclavská koruna i další korunovační klenoty jsou s dějinami našeho státu spjaty mnohem déle než česká vlajka, státní pečeť nebo hymna (jen státní znak s dvouocasým lvem má historii delší). Můžeme být oprávněně pyšní na ojedinělou korunu, jednu z nejkrásnějších na světě, jejíž promyšlená výzdoba obsahuje drahokamy, patřící mezi největší známé svého druhu, uspořádané podle bohatých symbolických významů. Císař Karel IV. ji nechal vyrobit tak, aby podtrhl význam Českého království jako mocnosti v tehdejší Evropě. Jeden ze symbolů našeho státu je tak neodmyslitelně spjat s královstvím.

Ozvěny monarchie

Připomínky monarchie se nacházejí i na mnoha jiných místech v běžném životě; stačí se jen dívat kolem sebe: Pražská čtvrť Vinohrady se dlouho nazývala Královské Vinohrady, a teprve roku 1968 komunisté nežádoucí přívlastek královské odstranili. Přesto i dnes zůstává například v názvu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady nebo Sokol Praha Královské Vinohrady. Stejným přívlastkem se honosí i Královský pivovar Krušovice nebo Královský hudební festival Zlatá Koruna. Mnoho měst (například Velvary, Litoměřice, Rakovník, Kadaň a další) se i dnes označuje přívlastkem královské, přestože to už dávno nemá žádný právní význam. Další města vytvořila dokonce svazek Královských věnných měst. Mnoho organizací, firem či událostí má ve svém logu korunu, jako již zmíněný pivovar Krušovice, internetový portál a festival Joyride.cz a další. Mnoho firem, od hotelů a restaurací, přes lékárny a realitní kanceláře až po svatební salony nese ve svém názvu slovo koruna, korunní, královský nebo royal. A co je podstatné: Zdaleka ne vždy jde o nějaké pozůstatky z minulosti; leckdy byla královská symbolika cíleně obnovena nebo dokonce nově vytvořena. Ať si zastánci republiky říkají co chtějí; koruna prostě působí pozitivně.