Pro monarchii.cz

(Mladá Fronta, 13. února 2008)

Kdo je Hans Adam II., panovník, který vede letité spory s Českou republikou o svůj majetek

Česko je již od roku 1918 republikou. Pokud by však bylo konstituční monarchií, nebyl by na Pražském hradě volený prezident, ale panovník. MF DNES si proto položila čistě hypotetickou otázku, kdo by na český trůn dnes mohl usednout? V dlouhé řadě teoreticky možných králů by mohl být i Hans Adam II.

Na své neposlušné poddané, toho času poslance parlamentu ve Vaduzu, Hans Adam II. před lety hřímal: „Jestli už mě nechcete, tak já jdu! … Nechci být klaun August. Nechci být nějaká čínská váza. … Prodám knížectví Billu Gatesovi a země se bude jmenovat Microsoft!“ Pokud by poslanci trvali na svých požadavcích revidovat ústavu, hrozil abdikací. Z milosti Boží vládnoucí kníže Lichtenštejnska, vévoda z Troppau a Jägerndorfu, hrabě z Rietbergu pokračoval: „Ze země může být republika, nebo se může připojit k některému ze svých sousedů. Můžete zvolit Rakousko, i když já vám spíš radím Švýcarsko.“ Tedy Švýcarsko nebo -nedej bože – republika! Této představy se Lichtenštejňané zalekli a v roce 2003 v referendu hlasovalo 64 procent z nich pro změnu ústavy posilující knížecí pravomoci. Kníže tak nyní může vedle parlamentu rozpustit i vládu, kontrolovat jmenování soudců a vetovat zákony. V Lichtenštejnsku tak byla téměř obnovena absolutní monarchie. Sám Hans Adam II. tuto ústavní změnu vidí jinak, jak to popsal v rozhovoru s L. Kahounem: „Kdo si dá práci porovnat starou ústavu s tou novou, uvidí, že vládnoucí kníže se vzdal části moci, aby posílil demokracii a úlohu práva. Problémem bylo, že některé politické strany a někteří politici chtěli mít tuto přidanou část moci pro sebe a ne pro lid… Hádky týkající se ústavy trvaly přes deset let a my v knížecí rodině jsme byli toho názoru, že začínaly být větším a větším břemenem pro celý stát. Proto jsme se tedy rozhodli, že pokud náš návrh bude odmítnut, budeme opět žít v zahraničí…“ Nechme stranou fakt, že politické turbulence by zemi s tříprocentní nezaměstnaností, maximální 18procentní daní a HDP ve výši 25 000 dolarů na hlavu jen zkomplikovaly život, a zaměřme se na otázku: Kdo je vlastně ten Hans Adam II., panovník, kterého se jeho poddaní nechtějí vzdát? Patnáctý lichtenštejnský kníže se narodil v únoru 1945 v Curychu. Jeho matka Georgina von Wilczek byla svého času považovaná za jednu z nejhezčích dívek vídeňské aristokracie. Po matce pocházela z rodu Kinských z Vchynic a Tetova, po otci z rodu Wilzceků (před poněmčením Vlčků), ale jako Češka se nikdy necítila. „Lidé mého druhu neměli vlast. Patřím k významné rakousko-uherské rodině. Můj otec byl rodem Čech. Po první světové válce se stal Rakušanem, a pak po anšlusu Němcem, poté znovu Rakušanem. A nakonec Lichtenštejncem.“ Otec Hanse Adama zdědil jméno po svém kmotrovi a prastrýci, rakouskouherském císaři Františku Josefovi. Jeho matka, arcivévodkyně Alžběta Amélie, byla dcera arcivévody Karla Ludvíka, sestra Františka Ferdinanda d’Este a neteř císaře Františka Josefa. V oblasti kmotrů na tom byla rodina Lichtenštejnů vůbec dobře, Hansi Adamovi šel za kmotra dokonce papež Pius XII. Hans Adam vyrůstal ve Vaduzu, kde také začal chodit do školy. Gymnázium navštěvoval ve Vídni, pokračoval ve Švýcarsku, kde získal diplom z managementu a ekonomie. Do roku 1984, po stážích v evropských bankách, se věnoval správě rodinného majetku. Jeho rodnou řečí je němčina, česky nemluví, ačkoli všichni jeho předkové česky plynně hovořili. V roce 1965 se Hans Adam zasnoubil se svou sestřenicí, pětadvacetiletou hraběnkou Marií Aglaé Kinskou. Marie se narodila v Praze, ale v roce 1945 její rodina z Československa odešla a usadila se v Německu. Knížecí manželé vychovali tři syny a dceru. Před necelými čtyřmi lety jmenoval kníže svého nejstaršího syna, devětatřicetiletého Aloise, svým zástupcem, aby ho připravil na převzetí vlády, jako to udělal jeho otec.

Tradice už z 11. století Příznivci návratu monarchie do českých zemí většinou argumentují tím, že současná evropská parlamentní monarchie je státní zřízení, které je na jedné straně schopné zajistit veškerá občanská práva a na straně druhé tyje ze všech výhod tradice. Pravda, na občanská práva se v Lichtenštejnsku dbá někdy svérázným způsobem, například ženy mohou volit necelých dvacet let, ale co se týká tradice, Lichtenštejnové nabízejí mnoho. První zmínky o rodu se datují již do 11. století. Základem lichtenštejnské pozemkové enklávy byl moravský hrad Mikulov, který získali již v první polovině 13. století. Rodové državy pak rozšířili mimo jiné i o Lednici a Valtice. V projevu z října 2006, který pronesl Hans Adam při příležitosti pojmenování náměstí ve Vranově na náměstí Knížat z Liechtenštejna, shrnul vztah rodu k Moravě takto: „Naše rodina byla 700 let spojena s Moravou v dobrých i ve zlých časech. V průběhu těchto staletí byli moji předkové činní v hospodářství, kultuře, politice, ale také v sociální a vojenské oblasti. Nepřekvapuje proto, že rodinná hrobka stála na Moravě. Ještě můj otec vyrůstal se svými sourozenci na Moravě a cítil se těsně spojen s Moravou a Čechami.“ Hotovým požehnáním byl pro Lichtenštejny nástup Habsburků na český trůn. Karel z Lichtenštejna ještě před Bílou horou přestoupil ke katolictví a následující povýšení do knížecího stavu bylo předzvěstí strmé kariéry. Jako nejvyšší správce a místodržitel českých zemí si v pobělohorské době během konfiskací pomohl ke značnému majetku. Jeho jediný syn se pak zaplacením téměř dvou milionů zlatých elegantně vyhnul následnému vyšetřování. Komentář Hanse Adama k této události ukazuje mimo jiné i to, že tento schopný bankéř je zvyklý počítat ve velkých cifrách: ,„Vyšetřování vedené v tehdejší době neukázalo žádná pochybení a celá věc byla vyřešena zaplacením poměrně malého vyrovnání.“ Během 17. a 18. století se Lichtenštejnové díky své schopnosti maximálně využívat politické konstelace a ve vážných chvílích se postavit na správnou stranu stali, společně s rodem Esterházy a Schwarzenbergy, nejbohatší aristokracií habsburské monarchie.

Trpký konec v Čechách K roku 1918 patřilo na Moravě Lichtenštejnům asi 1 450 kilometrů čtverečních pozemků (Lichtenštejnsko samo má 160 km2). Vyhlášení Československé republiky bylo pro rod těžkou ranou. Pozemková reforma spolkla tři čtvrtiny jejich moravských držav. Za část majetku dostal rod finanční náhradu, ale o to, zda vůbec tento majetek podléhal reformě, se vedly dlouhé soudní spory. Valtice nicméně zůstaly rezidenčním městem Lichtenštejnů. Jejich duch a také jejich bohatství ovládaly za první republiky život města i jeho okolí. Definitivní konec lichtenštejnského panství v Československu znamenal rok 1945. Na základě dekretu prezidenta Beneše o znárodnění majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů byla na majetek rodiny uvalena národní správa. Všichni členové rodu byli totiž považováni za osoby německé národnosti. Ačkoli to po válce popíral, podle sčítacích listů ve Státním archivu se kníže v roce 1930 při sčítání lidu přihlásil k Němcům. Lichtenštejnové uváděli řadu důvodů, proč by se na ně neměly dekrety vztahovat. Odvolávali se mimo jiné na to, že Lichtenštejnsko bylo ve válce neutrální a žádný člen jejich rodu s Němci nekolaboroval. Po listopadu 1989 navrhlo Lichtenštejnsko zahájit dvoustranná jednání k majetkovým a finančním pohledávkám svých občanů a mezi ministerstvy zahraničí obou států se uskutečnilo několik rozhovorů, které však nepřinesly výsledek. Kvůli nesmiřitelnému postoji Lichtenštejnska dosud nemají oba státy navázány diplomatické vztahy. Lichtenštejnové totiž podmiňují uznání nově vzniklé České republiky jejím souhlasem s dalšími rozhovory o zabaveném majetku, což odporuje pravidlům mezinárodního práva. V současnosti ustrnuly vztahy mezi oběma zeměmi na mrtvém bodě. Panovnická rodina požaduje finanční náhradu ve výši zhruba 3,2 miliardy korun. Sám Hans Adam by dal přednost návratu majetku: „Já jsem vždy říkal, že kompenzace by byla pro Českou republiku finanční břímě, které by nedávalo žádný smysl. Ve skutečnosti, z čistě ekonomického hlediska, by bylo pro Českou republiku velmi výhodné vrátit nám naše majetky nazpět. My jsme nejen ochotni, ale také schopni investovat značné množství peněz do těchto majetků a do historických budov, které jsou s těmito majetky spojeny. Ve skutečnosti by restituce byla velké finanční břímě pro moji rodinu, protože lesní a zemědělské pozemky už nejsou moc výnosné a totéž je nutno říci o historických budovách…“ Známým pokusem Hanse Adama o průlom v majetkoprávních sporech byla snaha o získání obrazu ze 17. století Scéna kolem římské vápenky od nizozemského malíře Pietera van Laera. Obraz, který je známý pod jménem Velká vápenka, byl v roce 1991 zapůjčen na výstavu do Německa, kde na něj lichtenštejský panovník vznesl nárok. O obrazu samém bylo rozhodnuto již v roce 1998, kdy německé soudy postupně zamítly žalobu, návrh na revizi sporu a konečně i ústavní stížnost, které podával Hans Adam, a obraz se vrátil zpátky na zámek Valtice. Lichtenštejnsko však hnalo spor ještě výš, až k Evropskému soudu pro lidská práva a nakonec před Mezinárodní soudní dvůr, kde napadlo rozhodnutí německých soudů. I zde byl lichtenštejnský nárok zamítnut. S jistou dávkou cynismu je tak možno říci, že nejsnazší cestou k urovnání sporu mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem by bylo zvolení Hanse Adama českým králem. Byla by to pěkná tečka za majetkovými spory, a pokud by to znamenalo, že se životní úroveň v České republice dostane na úroveň alpského státečku, nikdo by asi nic moc nenamítal.

***

* Kdo na český trůn?

Kdyby mělo být obnoveno České království, bylo by z čeho vybírat. Seznam jmen našich hypotetických králů by mohl být téměř nekonečný, jen prokazatelných potomků Přemyslovců či Jiřího z Poděbrad jsou tisíce. „Teoreticky bychom mohli říci, že v případě vymření všech legitimních potomků císaře Karla, v případě vlastní rezignace Habsburků na český trůn nebo v případě, že by byli odmítnuti referendem, by se zakladatelem nové dynastie mohl stát kdokoliv, ale v praxi by bylo vhodnější vybírat mezi příslušníky zahraničních panovnických domů anebo mezi osvědčenými a oblíbenými českými šlechtickými rody,“ říká Václav Srb, předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska).

O autorovi| ANNA HULICIUSOVÁ, Autorka je historička

---