Pro monarchii.cz

(Mladá Fronta, 22. února 2008)

„Monarchie je záležitost tradice a ta je u nás přerušena,“ říká Jan Josef Dobrzenský z Dobrzenicz

Česko je již od roku 1918 republikou. Pokud by však bylo konstituční monarchií, nebyl by na Pražském hradě volený prezident, ale panovník. MF DNES si proto položila čistě hypotetickou otázku, kdo by na český trůn dnes mohl usednout? V dlouhé řadě teoreticky možných králů by mohl být i Jan Dobrzenský.

Dobrzenští po staletí patřili vysloveně k českým rodům, ačkoliv se v jejich krvi objevuje i krev jiných národů. Nebyli to velmožové, nepodíleli se na vysoké politice, ale byli úzce spjati se svými statky a dvory a s půdou, na níž hospodařili. Vždycky jim záleželo na dobrém jménu a tradici. Že by v Česku byl hlavou státu král, to by si představit dovedl. „Ale proč? Monarchie je záležitost tradice a ta je u nás přerušena. Jak by se vlastně vybíral? Mezi kým? A kým? A jaké by měl pravomoci? Pokud stejné jako dnes, pak je jedno, jestli se jmenuje prezident, nebo král. Něco jiného by bylo, kdyby o to lidé stáli. Pak by se o tom muselo rozhodnout ústavním způsobem v referendu,“ říká Jan Josef Dobrzenský z Dobrzenicz, který od roku 1996 renovuje restituovaný zámek Chotěboř. Z původního zařízení a z rozsáhlých sbírek uváděných i v odborné literatuře se totiž jeho rodičům vrátilo jen málo – několik poškozených obrazů z rodinné galerie a pár kusů robustního starožitného nábytku, prolezlého červotočem. Jinak jen holé stěny. Porcelán, koberce, dokonce i paroží se po zestátnění zámku poztrácely, nebo se dostaly mezi inventář státních či městských institucí. Do jedné části zámku se nastěhovalo Městské muzeum a do druhé zvláštní škola, takže Dobrzenští si po návratu z Kanady zařídili pro sebe aspoň místnosti, které předtím využíval státní statek coby kuchyň a závodní jídelnu. Museli si je však upravit. Janova matka, Leopoldina Dobrzenská, se tehdy nerozpakovala zakleknout a vyčistit podlahu kyselinou, aby vypadala aspoň zčásti tak, jak má zámecká podlaha vypadat. Muzeum je v zámku dodnes. Město tak má reprezentativní prostory a Dobrzenský o něco méně ekonomických starostí. Zato zvláštní škola se mezitím odstěhovala do vlastní budovy. Salon, který škola změnila na tělocvičnu, se teď využívá jako obřadní místnost a několik pokojů Dobrzenský zařídil tak, aby sloužily pro jeho rodinu nebo je případně mohl pronajímat. „Snažím se zachovat barokní ráz zámku, to je jeden z mých cílů,“ řekl. „Je to však také rodinný dům, který musí sloužit, a jeho zařízení musí být účelové. Kdysi tady byl jen jeden záchod a jedna koupelna, a to ještě v přízemí. Dovedete si to dnes představit? Památkáři samozřejmě hájili baroko a nechtěli žádné změny. Já baroko také hájím, jenže my na zámku žijeme a nepíše se osmnácté, ale jedenadvacáté století. Nakonec došlo k dohodě a zařídili jsme šetrným způsobem několik koupelen.“ Hodně práce ho čeká i v parku s mohutnými stromy. „Kdysi tu byly dva rybníky, jeden časem zmizel, zavezli ho, rád bych ho opět obnovil. A park, který je dnes téměř jednobarevný, jen v několika odstínech zelené, chceme s manželkou postupně prozářit, vysadit v něm keře, aby od jara do podzimu stále něco kvetlo. Jsem už předběžně domluvený s odborníky… Ten park si myslím péči zaslouží. Tady je klimaticky příznivé místo, takže se daří i rostlinám, které se jinde na Vysočině nedají pěstovat.

Cesta do Kanady Jak zámek a park kdysi vypadaly, si samozřejmě nemůže pamatovat. Byly mu dva roky, když s rodiči a o rok mladší sestrou odtud odcházeli. Jeho otec Jan Maxmilián bral emigraci jako krajní řešení. Rozhodl se pro ni až poté, co jim zkonfiskovali veškerý majetek a byli pod trvalým policejním dohledem. Plán odletět letadlem ztroskotal a zbyla jen možnost přejít hranice s pomocí šumavských dřevorubců. Odchod načasovali na začátek července, kdy se konal všesokolský slet a do Prahy se sjely tisíce lidí. V Chotěboři oznámili, že jedou na slet, vzali si pouze to nejnutnější – nějaké šaty, osobní věci, nejcennější rodinné šperky a… plínky pro děti. Nasedli do vlaku, v Praze vystoupili, zmizeli v davu, vrátili se na nádraží a odjeli do Plzně. Celkem jich bylo pět -rodiče Jan Maxmilián a Leopoldina, chůva paní Katzová, která prohlásila, že s nimi půjde kamkoliv, malý Jan a jeho sestřička Zdislava. Nejnebezpečnější úsek cesty do západního Německa překonali v nákladním autě natěsnaní v dřevěné bedně, kterou dřevorubci zasypali štěrkem. Brzy ráno je objevili němečtí celníci a předali americkým vojákům. Pobyli několik týdnů v imigračním táboře v Řezně a potom v podobném zařízení u Frankfurtu, kde získali doklad pro další cestu. Rozjeli se za příbuznými do Normandie, kde se Leopoldině Dobrzenské narodilo třetí dítě, dcera Helena. Ve Francii strávili tři roky, ale byla to doba plná napětí. Válčilo se v Koreji, Evropu rozdělila železná opona, hrozilo nebezpečí, že studená válka přeroste ve skutečnou. V samotné Francii probíhaly stávky a různé komunistické akce připomínající předúnorové období v Československu. Jana Maxmiliána Dobrzenského to poděsilo. Poslal žádosti o poskytnutí politického azylu do Brazílie, Nového Zélandu a Kanady. Jako první přišla odpověď z Kanady. Sebral se a okamžitě tam odjel, aby si našel práci. V září roku 1951 nastoupila v Le Havru na loď vypravenou mezinárodní humanitární organizací pro uprchlíky Leopoldina Dobrzenská s dětmi. Usadili se v Torontu a rodina se rozrostla o dva nové členy. Narodila se holčička Markéta a chlapec Karel Kunata.

„Maminka se zlobila“ Všichni chodili do anglických škol. „Zpočátku jsme spolu hovořili česky. Ale časem, když jsme se integrovali do prostředí kanadské společnosti, se angličtina stala pro nás děti dominantní a začala češtinu vytlačovat,“ připustil Jan Dobrzenský. „Dítě chce být stejné jako jeho kamarádi, jeho sousedi, takže jsme všichni víc a víc odmítali mluvit česky a ve věku kolem čtrnácti či patnácti let jsme s rodiči mluvili jen anglicky.“ A co tomu říkal otec, který byl velký patriot? „Tatínek byl klidný, rozvážný člověk, pochopil, že je to realita, ale maminka je velice emotivní, ta se kvůli tomu hodně zlobila a možná i dost trápila… Z nás se sice stali Kanaďané, to ano, jenže na druhé straně jsme si uvědomovali, že to není úplně na sto procent, protože naše kořeny jsou někde jinde.“ Jan vystudoval gymnázium a nastoupil do zaměstnání u kanadských drah v oddělení tarifů. Chtěl pracovat a osamostatnit se, vydělat si peníze, něco dokázat. Když mu bylo dvacet, pozval jej známý jeho rodičů na několik týdnů do Francie, aby pracoval v jeho továrně na výrobu kosmetického skla. Dobrzenský ve Francii už zůstal. Organizoval, zařizoval, stal se z něho mezinárodní obchodník. Nějaký čas pracoval pro belgickojaponskou obchodní skupinu, která koupila Sklo Union Teplice. Jako její zástupce odjel do Česka. Střídavě pak bydlel dva týdny v Teplicích a dva týdny s rodinou v Bruselu. V roce 1996 zemřel jeho otec a on převzal správu rodového majetku. Vrátil se na Vysočinu. „Já jsem měl několik vysněných cílů. Především jsem si přál získat nazpět rodový majetek, uvést zámek do stavu, v jakém byl kdysi, a začít efektivně hospodařit. To se nám zatím daří.“ O penzi zatím tento dvaašedesátník s bonvivánskou radostí ze života ve tváři neuvažuje. „No, já zatím vedu dost aktivní život,“ směje se, „a doufám, že mám před sebou ještě aspoň patnáct let, než začnu myslet na něco takového. Zaprvé mám na starosti statek, ten zahrnuje zemědělství a lesy. Vstávám v pět hodin ráno, dám si malou kávu, na tu se opravdu těším, na statku se začíná pracovat v šest, to tam musím být… Vedle toho má moje manželka malý statek ve Francii, ten si také vyžaduje občasnou pozornost. Nu a zastávám funkci předsedy mezinárodní vlády řádu sv. Lazara Jeruzalémského, což je řád, který vznikl už koncem 11. století v Jeruzalémě s úkolem pečovat o nemocné a ve 13. století se rozšířil po Evropě,“ dodává.

Devět Janů „Mimoto, mám čtyři děti… Anna, Jan Josef a Sophie žijí v Paříži, Leopoldina v Londýně, všechny už jsou samostatné, pracují, ale s manželkou si myslíme, že nás přece jenom trochu potřebují, a hlavně my potřebujeme je… Od Vánoc pak plním i roli dědečka, neboť se manželce mého syna narodil kluk. Jmenuje se Jan Josef a bude to správný chlap pro Vysočinu,“ říká s úsměvem. Jméno Jan je dokladem o hloubce vztahu Dobrzenských k tradici. A protože, jak se uvádí v rodinné genealogii, „žádný z Dobrzenských nezameškal zůstaviti alespoň jednoho mužského potomka“, existuje už po devět generací nepřerušená řada Janů. Začal ji Jan Josef v roce 1721 a jejím nejmladším členem je Jan Josef narozený v roce 2007. Devět Janů v nepřetržité posloupnosti! Komu předá rodový majetek, má Jan Dobrzenský jasno. „Bude to můj syn. Souhlasí s tím. Bylo to pro mne příjemné překvapení, když mi to pověděl. K ničemu jsem ho totiž nenutil, k ničemu jsem ho nepřemlouval… Mezitím se naučil česky aspoň natolik, aby se domluvil, a až tu bude žít, získá praxi. Má jednu velkou výhodu, jeho manželka se narodila a prožila dětství na malém zámku ve střední Francii v podobném prostředí, jaké je v Chotěboři. A co je důležité – na Vysočině se mu líbí.“

* Kdo na český trůn? Kdyby mělo být obnoveno České království, bylo by z čeho vybírat. Seznam jmen našich hypotetických králů by mohl být téměř nekonečný, jen prokazatelných potomků Přemyslovců či Jiřího z Poděbrad jsou tisíce. „Teoreticky bychom mohli říci, že v případě vymření všech legitimních potomků císaře Karla, v případě vlastní rezignace Habsburků na český trůn nebo v případě, že by byli odmítnuti referendem, by se zakladatelem nové dynastie mohl stát kdokoliv, ale v praxi by bylo vhodnější vybírat mezi příslušníky zahraničních panovnických domů anebo mezi osvědčenými a oblíbenými českými šlechtickými rody,“ říká Václav Srb, předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska).

O autorovi| VLADIMÍR VOTÝPKA, Autor je publicista

---