Pro monarchii.cz

(Mladá Fronta, 20. února 2008)

Richarda Belcrediho po příchodu do Brodku u Prostějova lidé přijali s rezervou. Sympatie si získával postupně

Česko je již od roku 1918 republikou. Pokud by však bylo konstituční monarchií, nebyl by na Pražském hradě volený prezident, ale panovník. MF DNES si proto položila čistě hypotetickou otázku, kdo by na český trůn dnes mohl usednout? V dlouhé řadě teoreticky možných králů by mohl být i Richard Belcredi.

Jeho předci pocházejí ze severu Itálie. Kousek od Pavie žili v 18. století bratři Gasparo a Antonio Belcrediové, kteří patřili k významnému lombardskému rodu. Gasparo zdědil, jako prvorozený, rodový majetek, zatímco mladší Antonio vyšel víceméně naprázdno. Vydal se proto hledat příležitost jinam. Vybral si Moravu, oženil se s baronkou Marií Theodorou z Freyenfelsu a spolu s ní získal i panství v Jimramově. V říjnu roku 1769 jej císařovna Marie Terezie povýšila „za platné služby jí ve válkách slezských prokázané“ do stavu hraběcího a následujícího měsíce mu udělila inkolát – šlechtické obyvatelské právo -pro země české koruny. Belcrediům se na Moravě vůbec dařilo. Antoniův syn Eduard zdědil po strýci Josefovi z Freyenfelsu statek Líšeň u Brna a vnuci Egbert a Richard se zapsali do české historie obdivuhodným způsobem.

Možní čeští králové

O Egbertovi, který žil v letech 1816 až 1894, se v Ottově slovníku naučném píše s velkým uznáním: „… jest nejen vzorem českého šlechtice, ale i lidumil vzácný, jenž na svých statcích mnoho pro chudinu vykonal.“ V poznámkách se dochovaly jeho obsáhlé paměti, v nichž si s jemnou ironií pokládal otázku, jak asi bude v budoucnu probíhat jednání v parlamentu, až bohaté aristokraty v poslaneckých lavicích vystřídají lidé méně majetní, toužící zbohatnout, kteří se budou víc starat o svoje osobní zájmy a zájmy své politické strany než o zájmy veřejné. Sám zasedal na moravském zemském sněmu a na říšské radě ve Vídni, takže měl bohaté zkušenosti, ale většina veřejných funkcí, které zastával, byla neplacená. Jeho mladší bratr Richard měl pověst skvělého řečníka a prozíravého politika. Po Znojmu a Opavě byl roku 1864 jmenován místodržitelem v Praze a následujícího roku dokonce ministerským předsedou rakouské monarchie. Ve své funkci se snažil prosadit rovná práva pro všechny národy Rakouska. Avšak s tím se ani Němci, ani Maďaři nechtěli smířit, takže se proti němu zformovala mohutná skupina odpůrců. Nakonec válka Rakouska proti Prusku zmařila jeho úsilí o změnu vnitřní politiky monarchie a stačil uskutečnit jen malou část svého programu. Richardův syn Ludvík Egbert sice nedosáhl věhlasu svého otce a strýce, ale byl úspěšný jinak. S manželkou Marií, rozenou svobodnou paní z Franckensteinu, měl šest dětí. Pak už přišlo 20. století se všemi známými otřesy.

Útěk na poslední chvíli Pozemkovou reformu v roce 1918 a následné hospodářské nesnáze Belcrediové ještě přestáli, ale za druhé světové války uvalili nacisté na jejich panství vnucenou správu jako odplatu za to, že se krátce před podpisem mnichovské dohody postavili za nedotknutelnost hranic zemí Koruny české. Po válce dostali majetek nazpět, hned po únoru 1948 jim však byl zkonfiskován. Obava z budoucnosti způsobila exodus většiny Belcrediů. Nicméně pravnuk někdejšího ministerského předsedy rakouské monarchie Richard v Československu zůstal, protože chtěl dokončit studia práv v Brně. Na začátku roku 1949, když už mu do cíle chyběl jen krůček, proběhly na vysokých školách kádrové prověrky. Každý se musel dostavit před komisi, v níž hlavní slovo vedli spolužáci, obzvlášť horliví členové Svazu československé mládeže. Belcrediho obvinili, že je nedemokratický živel kulackého původu a jako takový nemůže na škole zůstat. Pokud by chtěl ve studiu pokračovat, sdělili mu, musí odčinit svůj neblahý původ. Jako odpovídající způsob očisty komise navrhla několik let práce v uhelných dolech. Poslal odvolání na ministerstvo školství. Zbytečně. Naštěstí lékař na pracovním úřadě měl s pohublým bledolícím mladíkem slitování a napsal mu potvrzení, že nemůže těžkou práci v dolech vykonávat. Bez práce však být nemohl. Nastoupil tedy u svého bratra Ludvíka na statku v Líšni. O pár měsíců později proběhla akce Mládež vede Brno, při níž se mladí komunisté v Líšni usnesli, že Richard Belcredi, který se krajně podezřelým způsobem vyhnul práci v dolech, půjde do pracovního lágru. Schůze se zúčastnil také Richardův kamarád z dětství a ještě tentýž večer mu dal echo, co se chystá. Belcredi se rozhodl emigrovat. Přes lužní les a mokřiny se nepozorovaně dostal ke břehu Dyje. Vysvlékl se do trenýrek, boty strčil do batohu, košili a kalhoty držel nad hlavou. Uprostřed řeky uklouzl, ztratil rovnováhu, košile mu uplavala a jinou neměl. Šťastně se však dostal na protější břeh a do Vídně, kde si sehnal falešné dokumenty. Dojel s nimi nejprve do Innsbrucku do francouzské okupační zóny, tam získal povolení k cestě do Paříže. Na českém komitétu požádal o doporučení k žádosti o azyl a současně poslal žádost o stipendium ke studiu. Jenže vyřizování jeho žádosti se protahovalo, neměl ani kde bydlet a chyběly mu peníze. Kdosi mu poradil, aby jel dolů na riviéru, tam že se žije snadněji, buď si najde na přechodnou dobu práci, nebo potká nějakou bohatou Američanku. Přijel k moři, začal pročítat inzeráty a zjistil, že Jean-Pierre Duclos, lahůdkář v Cannes, hledá spolupracovníka. Hned druhý den nastoupil a zjistil, že dělat do paštik a kulinářského umění ho ohromně baví. „Monsieur Duclos byl zlatej člověk, bral mě s sebou na nákupy, začal mě zasvěcovat do tajů francouzské kuchyně… Naučil mě dělat předkrmy, aspiky, saláty, různé způsoby přípravy masa a nakupování bral jako obřad. Od té doby chodím rád nakupovat a hned tak někdo mě neošidí.“ Po několika týdnech mu vyřídili žádost o stipendium a dostal azyl, takže se vrátil do Paříže a začal studovat. Nejprve práva, jenže v té době ještě francouzsky moc neuměl a profesoři byli na výslovnost přísní. Zapsal se proto na takzvanou Univerzitu svobodné Evropy ve Štrasburku, což byla poněkud kuriózní instituce. Šéfové Svobodné Evropy se totiž domnívali, že by se mělo umožnit politické vzdělání mladým lidem, kteří by v budoucnu, po pádu komunistických režimů, v jejichž dlouhé trvání se nevěřilo, převzali ve svých zemích politické funkce. Zanedlouho však došli k názoru, že doba k něčemu takovému nedozrála a univerzita ztratila význam, pokud vůbec kdy nějaký měla. Richard Belcredi mezitím přijal místo redaktora v rozhlasové stanici Svobodná Evropa. V polovině sedmdesátých let pak odešel a stal se v bavorském Rohru jednatelem laického katolického sdružení Opus bonum – Dobré dílo, jehož spoluzakladatelem byl opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek. Sdružení udržovalo styk s vlastí, zařizovalo zasílání knih a časopisů, podporovalo exulanty a pořádalo setkání, jejichž cílem bylo porozumění mezi jednotlivci i národy bez ohledu na náboženské vyznání či politické názory. Po listopadu roku 1989 došlo v jeho životě ke dvěma událostem, které nečekal. Nejprve mu byl v rámci restitucí přiznán nárok na zámek v Brodku u Prostějova po předcích jeho matky, hraběcím rodu Kálnokyů. A když mu bylo zhruba šedesát let, přišla nabídka z ministerstva zahraničí. Co by prý říkal tomu, převzít některé zastupitelství.

„Lidé monarchii nechtějí“ Tehdy, po rozdělení státu, z českých ambasád Slováci odešli, otevřeli si svoje diplomatické úřady a několik velvyslaneckých postů čekalo na obsazení. Nabídli mu Tokio, Brusel nebo Bern. Vybral si Bern. Čtyři měsíce se učil na velvyslance, jak tomu sám říkal. Zkoušeli ho ze znalostí protokolu, z právních záležitostí, samozřejmě z němčiny, učil se šifrovat… Právě na Bern ale vzpomíná nejraději. „To byla pro mne skutečná restituce. K úplnému štěstí mi chyběla jen manželka, která už bohužel nebyla naživu,“ říká. V Bernu působil pět let a od té doby je zase zpátky v Brodku a soukromě hospodaří. Do zámku musel investovat několik milionů, navíc ho dostal nazpět úplně prázdný. Po zestátnění v roce 1952 totiž byly památkově cenné předměty převezeny jinam, především do zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, a ty méně cenné kulturní komise rozprodala různým zájemcům, většinou místním občanům, za ceny skutečně lidové. Kupříkladu benátské zrcadlo za dvacet korun a barokní stůl za padesát. Ani park nezůstal, jak býval. Zbyla z něj jen polovina, mnoho nádherných stromů se vykácelo, druhá půlka se rozparcelovala. Zařídil se v přízemním hospodářském křídle zámku a vytvořil příjemné bydlení bez luxusních výstřelků. Místními lidmi byl zpočátku přijímán s rezervou, bodejť, představa šlechtice v přímém sousedství po čtyřiceti letech socialismu! Sympatie si získával postupně – starostu ujistil, že se nikdo nemusí obávat, že by chtěl rozparcelované pozemky zpátky. Také se přičinil o dotaci na plynofikaci obce. „Musím říct, že jsem celých těch čtyřicet let exilu nepomyslel vážně na návrat. Proto jsem také svoje dva syny neučil česky. Připadalo mi, že špatného už jsem doma prožil dost. A jestliže teď jsem natrvalo v Brodku, je to zásluha Pavla Tigrida. Ten mě přesvědčil, že se mám vrátit tam, kam patřím.“ Na otázku, zda si myslí, že přes více než osmisetletou tradici českého království je představa monarchie u nás anachronismem, čímsi nepředstavitelným, Richard Belcredi odpovídá: „Naprosto. Lidé ji nechtějí.“ Podle něj k odporu vůči monarchii na našem území přispěla především prvorepubliková politika s pozemkovou reformou a silnou averzí vůči šlechtě. „Teprve až ve 30. letech začali lidé své názory postupně měnit. Bylo by jistě zajímavé udělat průzkum, co si o tom myslí dnes,“ dodává.

* Kdo na český trůn?

Kdyby mělo být obnoveno České království, bylo by z čeho vybírat. Seznam jmen našich hypotetických králů by mohl být téměř nekonečný, jen prokazatelných potomků Přemyslovců či Jiřího z Poděbrad jsou tisíce. „Teoreticky bychom mohli říci, že v případě vymření všech legitimních potomků císaře Karla, v případě vlastní rezignace Habsburků na český trůn nebo v případě, že by byli odmítnuti referendem, by se zakladatelem nové dynastie mohl stát kdokoliv, ale v praxi by bylo vhodnější vybírat mezi příslušníky zahraničních panovnických domů anebo mezi osvědčenými a oblíbenými českými šlechtickými rody,“ říká Václav Srb, předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska).

O autorovi| VLADIMÍR VOTÝPKA, Autor je publicista