Pro monarchii.cz

(Mladá Fronta, 21. února 2008)

Czerninové odmítají i pouhé pomyšlení na případné přijetí trůnu bez souhlasu poslední vládnoucí dynastie

Česko je od roku 1918 republikou. Pokud by však bylo konstituční monarchií, nebyl by na Pražském hradě volený prezident, ale panovník. MF DNES si proto položila čistě hypotetickou otázku, kdo by na český trůn mohl usednout? V dlouhé řadě teoreticky možných králů by mohl být i Theobald Czernin.

Je potomkem jednoho z nejstarších a nejslavnějších českých šlechtických rodů, pouhé pomyšlení na možnost být králem však odmítá. „Jsou tady jiné rodiny, které by určitě měly mít před tou naší přednost. Ještě si řeknou, že si přivlastňujeme něco, co nám nepatří,“ říká Theobald Czernin ve své kanceláři na zámku v Dymokurech. „A kromě toho, i kdyby nakrásně Czerninové, proč zrovna naše rodová linie, když není tou hlavní?“ Pokračuje s poukazem na poslední panovnickou rodinu, jejíž příslušníci byli českými králi do roku 1918. Spolu se svým nejstarším synem Tomášem dokonce i pouhé pomyšlení na případné přijetí trůnu bez souhlasu poslední vládnoucí dynastie nebo bez toho, že by se ho sama vzdala, Theobald Czernin vůbec nepřipouští. Zmiňují také případ Theobaldova prastrýce Ottokara Czernina, který byl rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí v době, kdy se vedla jednání o uzavření separátní mírové smlouvy s Francií a Anglií. Je dostatečně známý a rozšířený názor, že Ottokar Czernin mohl svým neúspěšným jednáním poškodit císařovu pověst a čest. Určitý stín těchto poměrně dávných událostí ležel nad vztahy mezi Czerniny a Habsburky ještě dlouho po rozpadu RakouskaUherska. Později ale vyšlo najevo, že záměrem Ottokara Czernina rozhodně nebylo poškodit císaře. „Naše rodová větev je a vždy byla úplně českou. Ale je to vlastně nějaká naše zvláštní zásluha? Dymokury s okolím, ležící v srdci Polabské nížiny nedaleko Poděbrad, byly vždy stoprocentně české, a tak jsme Češi i my. Kdybychom ale bývali žili v německých oblastech Koruny české mluvili bychom možná německy,“ říká Tomáš Czernin. Tím bezděky vysvětluje právě pro šlechtu tak typický princip důsledného zemského vlastenectví. Avšak Theobaldův otec, Rudolf Czernin, stejně jako jeho bratr Humprecht prokázali své češství více než věrohodně. Odmítli totiž přijmout německou říšskou státní příslušnost, jakož i odpřisáhnout věrnost Velkoněmecké říši. Zaplatili za to stejnou cenou jako ostatní čeští aristokraté, kteří se zachovali podobně – vnucenou nacistickou správou nad majetkem. Humprecht byl na základě udání místního úředníka, spolupracovníka gestapa, transportován do koncentračního tábora, kde onemocněl tuberkulózou a roku 1944 zemřel. Rudolf byl sice „jenom“ vězněn na severu Polska, ale vrátil se s podlomeným zdravím.

Kreslíř i bagrista Více než prokazatelná „státní a národní spolehlivost“ Rudolfa Czernina, osvědčená v době protektorátu, nikterak nepřekážela agilním poválečným vykonavatelům „lidově – demokratické“ spravedlnosti v nezákonném odmítání zrušení konfiskace jeho majetku provedené německými okupanty. Nemohli se v žádném případě opřít o Benešovy dekrety, a tak bez ohledu na psané právo alespoň oddalovali navrácení panství. Rudolf Czernin se však nevzdal a dovedl svůj spor s Československou republikou do vítězného konce v temném roce 1950, ovšem již za podmínek definitivně nepříznivě změněných. Mohl se radovat pouze z vítězství principiálního, totiž zrušení nacistického aktu konfiskace, neboť statek byl mezitím zestátněn podle jiné normy, a to sice podle zákona o revizi pozemkové reformy. Po emigraci svých rodičů do Rakouska v roce 1964 zůstal Theobald z široce rozvětvené rodiny Czerninů v Československu sám. Po násilném rozehnání internátu jezuitského gymnázia v Bohosudově, jehož byl žákem, příslušníky StB, vystřídal řadu profesí, jež sám ve své skromnosti nepovažuje za podřadné. To, že je byl nucen vykonávat, nepokládá za úplně ztracený čas. Na rozdíl od některých svých spolužáků nemohl dokončit středoškolské studium na žádné státní škole a o případném přijetí na jakoukoliv vysokou školu si mohl nechat jenom zdát, a tak byl kresličem, stavebním dělníkem, pomocníkem při archeologických vykopávkách, řidičem nákladního auta, bagristou, jeřábníkem. Ani osud barokního zámku v Dymokurech nemohl být příliš odlišný od osudu ostatních znárodněných zámků. Vystřídaly se v něm jídelna JZD, školicí středisko ministerstva zemědělství, internát dětí řeckých komunistických emigrantů a nakonec sklady ministerstva vnitra. Po různých peripetiích zakotvil Theobald Czernin se svou ženou Polyxenou, rozenou princeznou Lobkowiczovou, v Krušných horách, kde zrekonstruovali starou chalupu. On byl řidičem sanitky, ona zdravotní sestrou v léčebně dlouhodobě nemocných. V obtížných podmínkách zůstali věrni zděděným tradicím svých rodů a vychovali pět dětí. Theobald Czernin, narozený v roce 1936, má tři syny – kromě Tomáše ještě Děpolda, který má reklamní agenturu, dále Jana, který je soudcem, a dcery Terezu a Gabrielu. Všichni už mají rodiny, a tak se Theobald Czernin může těšit z dvanácti vnoučat. „Další jsou na cestě,“ říká mi s úsměvem. Po chvíli zvážní: „Nevím ale, jaké je čekají časy… Ale co, když jsme s manželkou čekali v nelehkých dobách páté dítě, otec si dělal starosti, že se všechny naše děti narodily do těžké doby, ale nakonec byl rád a pochválil mě.“

„Budete za mě platit daně?“ Ani první léta po sametové revoluci nebyla jednoduchá. Restituční řízení trvalo přes pět let, které už Czerninovi částečně trávili v Dymokurech. Ještě ne na zámku, ale v protějším domě. Vnitro neopouštělo zámek ochotně, navíc požadovalo 55 milionů za „zhodnocení“ majetku, které mělo spočívat v postavení hangárů, garáží, betonových staveb a ve zničení značné části parku jejím překrytím betonovými panely. Při vědomí rodové povinnosti však Czerninovi zámek, který byl skoro ruinou, neprodali a věnovali všechny své síly a prostředky jeho záchraně a postupnému zvelebování. „Po restituci k nám přicházeli někteří místní lidé a říkali nám, že na náš návrat celých čtyřicet let čekali a že pro nás chtějí pracovat. Časem se ukázalo, že někteří z nich nechtěli ani tak moc pracovat, spíše radit,“ říká s úsměvem Theobald Czernin. „Vyskytli se i tací, kteří tvrdili, že můj otec za jejich rodiče před válkou platil daně a ptali se, zda v tom hodlám pokračovat i v jejich případě. No, jo, ale oni přitom zapomněli, že ti jejich rodiče nebo prarodiče byli otcovými zaměstnanci.“ Ministerstvo vnitra sice postupně snížilo původní astronomické finanční požadavky za „zhodnocení“ pozemků zhruba na desetinu původní částky, ale i to bylo pro Theobalda Czernina příliš. Navíc by musel investovat do demolice nevzhledných betonových staveb, a tak se zatím stále může „těšit“ pohledem z některých oken svého zámku na nevzhlednou vojenskou „architekturu“ z doby reálného socialismu.

Nejvyšší číšník Renovace probíhala postupně a pracovali na ní hlavně s Tomášem, původně stavebním inženýrem, který se vrátil z Rakouska, kam si dle vlastních slov „odskočil jen na dva roky za manželkou“, a stal se spolu s otcem správcem majetku. S několika málo dělníky pracovali jako topenáři, instalatéři a hlavně zedníci. Restituce zahrnovala i tisíc pět set hektarů lesů, dvě stě hektarů polní půdy, dvanáct rybníků a bývalý pivovar. Otec se synem se tudíž museli také stát lesními hospodáři, myslivci, rybníkáři, rybáři a především zemědělci. Restituovaný pivovar byl během státního hospodaření změněn v sodovkárnu, kterou se snažili udržet co nejdéle v chodu. Dalšími, v minulosti vysoce prosperujícími dymokurskými podniky byly mlýn, cihelna a mlékárna, které socialismus nepřežily. Privatizace se tak dočkal jen cukrovar, který byl znárodněn již v roce 1945 a restituce se na něj nevztahovala. Dymokurskému cukrovaru však privatizační příběh devadesátých let, tak podobný stovkám jiných, neprospěl a zanechal za sebou jen rozpadající se budovy a jediným možným ukončením jeho existence je, bohužel, demolice. Renovaci zámku tedy mohli Czerninové věnovat jen čas a energii, které jim zbývaly po náročném zvládání hospodářství. Ihned poté, kdy se jim podařilo „zprovoznit“ jedno křídlo, nastěhovala se do něj rodina a práce pokračovaly dál. Úplně asi neskončí nikdy, ale to hlavní je hotovo. V průběhu prací došlo i na objevy původní barokní malby s ornamenty, rekonstrukci kaple atd. Původní nábytek a jiné zařízení se samozřejmě nedochovaly, neboť v komnatách byly sklady všeho možného. Největší místnost – jídelnu – zdobí dvanáct obrazů z korunovace Ferdinanda V. na českého krále. Jeden z nich zachycuje korunovační hostinu a je na něm mimo jiné jeden z předků Theobalda Czernina, jak stojí za císařem a králem ve funkci úřadu nejvyššího číšníka, tj. dnešními slovy ve funkci zemského ministra. To, že Czerninové by za určitých okolností přicházeli jakožto rodina v úvahu pro případnou volbu českého krále, jsem teoreticky věděl dávno. V tom, že by tohoto důstojenství byli hodni i osobně, jsem se právě utvrdil.

* Kdo na český trůn? Kdyby mělo být obnoveno České království, bylo by z čeho vybírat. Seznam jmen našich hypotetických králů by mohl být téměř nekonečný, jen prokazatelných potomků Přemyslovců či Jiřího z Poděbrad jsou tisíce. „Teoreticky bychom mohli říci, že v případě vymření všech legitimních potomků císaře Karla, v případě vlastní rezignace Habsburků na český trůn nebo v případě, že by byli odmítnuti referendem, by se zakladatelem nové dynastie mohl stát kdokoliv, ale v praxi by bylo vhodnější vybírat mezi příslušníky zahraničních panovnických domů anebo mezi osvědčenými a oblíbenými českými šlechtickými rody,“ říká Václav Srb, předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska).

O autorovi| VÁCLAV SRB, Autor je předseda Koruny České