Pro monarchii.cz

(Mladá Fronta, 12. února 2008)

Mezi předchůdci Jindřicha, velkovévody Lucemburského, je i nejoblíbenější český král Karel IV.

Česko je již od roku 1918 republikou. Pokud by však bylo konstituční monarchií, nebyl by na Pražském hradě volený prezident, ale panovník. MF DNES si proto položila čistě hypotetickou otázku, kdo by na český trůn dnes mohl usednout? Jedním v dlouhé řadě teoreticky možných králů by byl i Jindřich, velkovévoda Lucemburský.

Teoreticky vzato, pokud by v naší zemi byla ustavena konstituční monarchie, tak by se o uprázdněný český trůn mohl v podstatě ucházet kterýkoli bezúhonný český občan, nejspíše nějaká zasloužilá osobnost, třeba Václav Havel nebo Václav Klaus. Tato dvě jména jsem uvedl záměrně jako demonstraci toho, jak by volba panovníka neměla vypadat. Nejde o osobní vlastnosti či politické schopnosti výše jmenovaných, ale o to, že svými vyhraněnými postoji společnost polarizují, což je součást politického boje. Funkce panovníka je však odlišná -má společnost reprezentovat v její celistvosti a z principu musí stát nad všemi ideovými proudy. Aby byl zachován smysl královského úřadu jako nadstranického arbitra, který společnost reprezentuje uvnitř země i navenek, bylo by nejlepší přidržet se osvědčené praxe: sáhnout po členu některé ze současných panujících evropských dynastií. Tomáš Garrigue Masaryk během první světové války, kdy uvažoval o samostatném českém (československém) státě jako o království, měl za to, že by na český trůn mohl dosednout anglický či belgický princ. Nedávno při jedné společenské události jsem se zeptal našeho prvního polistopadového prezidenta Václava Havla, jestli nezapře, že si po protirežimní demonstraci 28. října 1988 na setkání opozice v Olympii připíjel na České království. Havel odpověděl, že proti monarchii jako takové nic nemá, evropské monarchie jsou slušné státy a jako příklad uvedl lucemburského velkovévodu, s kterým ho pojí letité přátelství. Nechme se Václavem Havlem inspirovat a zkusme na český trůn dosadit Lucemburka. Co pro tento rod mluví? Je to především společná českolucemburská minulost. Ztělesňuje ji postava českého krále a římského císaře Karla IV., který byl po otci Lucemburk a po matce Přemyslovec. Za jeho panování dosáhly české země nebývalého politického, kulturního a hospodářského rozmachu. Dodnes ho Češi pravidelně umisťují na první místo v anketě o nejvýznamnější osobnost českých dějin. A byl to český král a římský císař Karel IV., který povýšil Lucembursko v roce 1354 z hrabství na vévodství, jeho nevlastní bratr Václav jménem českého krále v Lucembursku vládl a Lucembursko se načas stalo součástí Koruny české. Není to jen společná minulost, která mluví pro Lucemburky. Vstřícný je i charakter této malé země, prostý imperiální či koloniální minulosti a s tím spojeným velikášstvím, které často nepříjemně čouhá z dějin velkých národů. Na rozdíl od mocností, které vždy mají tisíc a jeden zájem, by vztah Česka a Lucemburska mohl být skutečně přátelský – o to víc, že ač malá země, netrpí Lucemburčané xenofobií, jsou to především Evropané. Pro ty z nás, kteří všechno přepočítávají na peníze, může znít příznivě i fakt, že velkovévodství je jednou z nejbohatších zemí s nejvyšším HDP na hlavu v Evropě.

Kdo jsou dnešní Lucemburkové? Současná lucemburská dynastie vládne od roku 1890, kdy zanikla personální unie Lucemburska s Holandskem a na lucemburský trůn nastoupil Adolf Nasavský, jehož prapředku kdysi na říšský trůn dopomohl český král Václav II. Jeho vnučka, velkovévodkyně Adelaida, zůstala za první světové války v Němci okupované zemi a po válce byla nucena abdikovat ve prospěch mladší sestry Charlotty, která od roku 1919 vládla celých pětačtyřicet let. Charlotta neudělala stejnou chybu jako kdysi její starší sestra a zavčas varována uprchla s celou rodinou 10. května 1940 před nacistickou okupací do exilu. Dostala se do Londýna a později do Spojených států. Její syn, budoucí velkovévoda Jan, narozený roku 1921, odjel do Kanady, kde studoval právo a politické vědy na univerzitě Laval v Quebeku. V roce 1942 vstoupil do britské armády a stal se poručíkem Irské gardy. V červnu 1944 se účastnil spojeneckého vylodění v Normandii, následně bitvy o Caen a osvobozování Bruselu. 10. září 1944 byl v prvním sledu spojeneckých jednotek, které osvobodily Lucembursko. Jan se stal lucemburským velkovévodou po odstoupení své matky Charlotty v roce 1964. Sám pak abdikoval o šestatřicet let později, a to ve prospěch svého nejstaršího syna Jindřicha. Současný velkovévoda se narodil v roce 1955 a získal vzdělání na školách v Lucembursku, ve Francii a ve Švýcarsku. Přes nesouhlas matky, která si přála, aby se oženil s členkou královského rodu, si vzal za ženu spolužačku ze ženevských studií Marii Terezu Mestre, původem z Kuby. Za revoluce v roce 1959, když jí byly tři roky, Kubu se svými rodiči opustila. Rodina zprvu pobývala v New Yorku a nakonec se usadila v Ženevě, kde Marie Tereza obdržela švýcarské občanství. Stejně jako Jindřich vystudovala v roce 1980 politické vědy na Ženevské univerzitě, kde se oba také seznámili. Vzali se v roce 1981 v Lucemburku. Jako lucemburská velkovévodkyně se Marie Tereza věnuje charitě a kulturním aktivitám. Angažuje se na poli vzdělávání žen a dětí ve třetím světě, v problému drogové závislosti mládeže a je prezidentkou lucemburského Červeného kříže. Je také čestným členem Mezinárodního paralympijského výboru a má patronát nad SOS vesničkami.

Civilní monarchie Výčet charitativních či kulturních aktivit velkovévody Jindřicha je skromnější – musí se věnovat především povinnostem panovníka. Je hlavou konstituční monarchie, a i když je jeho funkce především reprezentativní, má i nemalé ústavní pravomoci -jmenovat premiéra, vládu a rozpouštět parlament. Vyhlašuje zákony, přijímá pověření velvyslanců cizích zemí a je velitelem armády, kde má hodnost generála. Ale jeho hlavní funkce spočívá v zastupování Lucemburska na mezinárodní scéně. Po nástupu do funkce se Jindřich snažil učinit monarchii více civilní, ze svého titulu vypustil tradiční označení: panovník „z milosti Boží“, a veřejnosti poskytl větší možnost nahlédnout do života panovnické rodiny. Na konferenci uspořádané pro tisk se například Marie Tereza médiím svěřila se svými ne příliš vřelými vztahy, které měla se svou tchyní. Jenže upřímně myšlená věc se nečekaně zkomplikovala. Když se v roce 2006 narodil do panovnické rodiny první vnuk, dvorní zpravodaj o tom cudně pomlčel. Pachole jménem Gabriel totiž spatřilo světlo světa jako nemanželské dítě devatenáctiletého Ludvíka, syna panujícího velkovévody. To bylo v tradičně katolické panovnické rodině obzvlášť choulostivé. I když byl sňatek uzavřen ex post a Ludvík se vzdal pro sebe i své dědice nástupnictví, skandál už byl na světě a bulvární média si jej pochopitelně nenechala ujít. Rodina se rázem ocitla na titulních stranách tamních plátků, což se za celou dobu panování velkovévody Jana nestalo ani jednou.

Malér s rodinnými šperky Panovnická rodina se musela potýkat i s dalším problémem. Velkovévoda Jindřich se rozhodl prodat část rodinného majetku včetně klenotů, které patřily jeho matce. Záležitost vyvolala v Lucembursku značný rozruch. Jindřich evidentně celou záležitost podcenil. Neuvědomil si, že majetek panovnické rodiny je majetek sui generis a nelze na něj pohlížet jako na jiný soukromý majetek -má svou velkou symbolickou hodnotu, je nedílnou součástí rodiny, která reprezentuje svobodu a důstojnost občanů Lucemburska. Ke cti velkovévody je, že si svou chybu uvědomil a přiznal ji. K celé nemilé záležitosti vydal prohlášení, ve kterém stálo: „… Jakožto hlava rodiny mám stejně tak dbát na to, aby se moji bratři a sestry mohli dělit spravedlivým a rovnoměrným způsobem o osobní dědictví našich rodičů. Právě v této souvislosti jsme, můj otec, já, bratři a sestry, pomýšleli na prodej určitých klenotů, které patřily mé drahé matce, velkovévodkyni Josefíně-Charlottě. Uvědomuji si, že jsem podcenil velkou symbolickou hodnotu spojenou s tímto majetkem a emoce, které mohly tyto snahy vzbudit.“ Jindřich se snažil vysvětlit svůj postup, uznal kritiku, která se proti jeho rozhodnutí zvedla, a zamýšlený prodej klenotů odvolal. Na tomto příkladu je vidět, že vztah mezi panovníkem a občany není jednosměrná ulice a že veřejný prostor může kultivovat ne jen panovník, který stojí nad hádkami, podrazy, nečestným počínáním politických stran, ale že stejně tak to může být i hrdost a nezištná starost o věci veřejné.

Který z Lucemburků? Na hypotetickém českém trůnu by se nejspíše dalo uvažovat o dětech současného vládnoucího velkovévody Jindřicha, z nichž má šanci usednout na trůn jenom jeden. Lucemburský panovník má dětí pět a zatím dva vnuky – Gabriela a Noaha. Navíc má dva bratry a dvě sestry, kteří mají rovněž potomky. Lucemburkové tedy v nejbližší době po meči ani po přeslici rozhodně nevymřou. V roce 1918 se České království stalo základem většího státního celku Republiky československé. Po rozpadu Československa na přelomu let 1992/1993 tu máme opět jen staré české země v jejich tradiční podobě. Takže Gabriel, nebo Noah? Je to jedno, protože budoucí český král by byl korunován nejspíše jako Jan nebo Václav, což jsou jména tradiční v české i lucemburské panovnické tradici. Nebo že by to byla královna – např. Jindřichova sestra Markéta? Stačilo by jen vypsat referendum…

***

* Kdo na český trůn?

Kdyby mělo být obnoveno České království, bylo by z čeho vybírat. Seznam jmen našich hypotetických králů by mohl být téměř nekonečný, jen prokazatelných potomků Přemyslovců či Jiřího z Poděbrad jsou tisíce. „Teoreticky bychom mohli říci, že v případě vymření všech legitimních potomků císaře Karla, v případě vlastní rezignace Habsburků na český trůn nebo v případě, že by byli odmítnuti referendem, by se zakladatelem nové dynastie mohl stát kdokoliv, ale v praxi by bylo vhodnější vybírat mezi příslušníky zahraničních panovnických domů anebo mezi osvědčenými a oblíbenými českými šlechtickými rody,“ říká Václav Srb, předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska).

O autorovi| PETR PLACÁK, Autor je publicista

---