Pro monarchii.cz

(Mladá Fronta, 14. února 2008)

„Skoro každý prezident si hraje na monarchu,“ říká Jaroslav Lobkowicz, potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů

Česko je již od roku 1918 republikou. Pokud by však bylo konstituční monarchií, nebyl by na Pražském hradě volený prezident, ale panovník. MF DNES si proto položila čistě hypotetickou otázku, kdo by na český trůn dnes mohl usednout? V dlouhé řadě teoreticky možných králů by mohl být i Jaroslav Lobkowicz.

Soblibou říkáme, že žijeme v moderní době, a ledacos pokládáme za překonané. Dá se toto říci i o monarchii? „Nevím, zda je to překonané. Ale v některých státech mají monarchii, a ta je garantem demokracie. Například ve Španělsku došlo k pokusu o vojenský převrat a král sehrál důležitou roli při záchraně demokratických principů. A nebýt belgického krále, Belgie by se už rozpadla. Mám teď samozřejmě na mysli vyvinuté demokracie, kde je král symbolem státnosti a zůstává apolitický,“ soudí Jaroslav Lobkowicz, současný představitel jednoho z nejproslulejších českých rodů. Současně dodává: „Nevýhodou je, že jeho (krále) funkce je dědičná, jenže on je k ní vychovávaný od dětství. My sice máme prezidenta, ale skoro každý prezident si hraje na monarchu. Třeba při udělování milostí – to byl charakteristický znak monarchie.“

Možní čeští králové

Lobkowiczové po staletí významně ovlivňovali dějiny zemí Koruny české, ale také, či především za sebou zanechali rozsáhlý kulturní odkaz – nádherné stavby, cenné archivy, knihovny a obrazárny. Jejich prvním písemně doloženým předkem byl Marsso de Augezd (Mareš či Martin z Újezda), který žil za časů Karla IV. Nebyl samozřejmě prvním Lobkowiczem, ale pánové z Újezda byli do té doby tak nedůležití, že o ně žádný historik neprojevil zájem. V 15. století se rodina rozdělila na linii Hasištejnských z Lobkowicz a Popely z Lobkowicz. Důležitým rozcestím v rodokmenu je však počátek 18. století, neboť tehdy zůstává jen chlumecká linie, zato se má čile k světu a větví se na roudnickou primogenituru a mělnickou sekundogenituru. Obě přežívají dodnes, roudnická dokonce ve třech větvích – roudnické, křimické a dolnobeřkovické.

Ze zámku se stal internát Dvacáté století nebylo pro Lobkowicze idylickým obdobím. Jedním z prvních zákonů, které Parlament Československé republiky po říjnu 1918 přijal, se rušily šlechtické tituly a stavovské výsady, vzápětí je agrární reforma připravila o část majetku. Za protektorátu nacisté uvalili na jejich panství vnucenou správu. I když se jim po válce majetek vrátil, po roce 1948 o něj znovu přišli. 2. ledna roku 1950 se na Křimický zámek dostavila delegace z místního státního statku a Lobkowiczům oznámila, že to, co jim dosud patřilo, je znárodněno, a tudíž jim už nepatří. Národní kulturní komise pak převzala zámek i s jeho vnitřním zařízením. V průběhu následujících měsíců byla část sbírek převezena na zámek Kozel, něco z depozitářů vzal do prodeje podnik se starožitnostmi Antikva a zbytek se rozprodal v dražbě. Ve skutečnosti se nejednalo o dražbu, ale o likvidační výprodej, starožitnosti se nabízely za směšně nízké ceny. Křimické panství Lobkowiczů sice nebylo nijak velké, o dost menší než panství jejich příbuzných z Roudnice či Mělníka, ale bylo pečlivě spravované a podniky byly na svou dobu moderně zařízené. Vždycky se totiž dbalo na dobré jméno firmy i rodiny. Jaroslav na tuto dobu vzpomíná dnes už nevzrušeně: „Ono to zase nebylo tak strašné. Jen jsme se přestěhovali vedle do správní budovy pivovaru. Nezažil jsem při tom žádnou hysterii, výbuchy zlosti, pocity ukřivděnosti. Rodiče se ke mně i k mým sourozencům chovali stejně jako dřív, skutečnost, že se z nich přes noc stali nemajetní lidé, je nedokázala změnit, natož zlomit, takže ani já jsem necítil žádnou změnu. Vytvořili pro nás takovou nárazníkovou stěnu. Maminka se na mě usmívala stejně vlídně jako předtím a otec z toho nedělal žádné drama. Snažili se nám vysvětlit, že všechno špatné může být k něčemu dobré.“ Nějakou dobu po znárodnění zastával jeho otec Jaroslav Claude Lobkowicz funkci kastelána, ale když zámek převzala do správy plzeňská Škodovka a změnila jej na učňovský internát, dostal výpověď. Oznámili mu, že smí pracovat jen manuálně, a přidělili ho jako pomocného dělníka na stavbu a údržbu silnic. Svou práci dělal pořádně a obětavě, protože byl zvyklý tak dělat všechno. Ocenili to a povýšili ho na cestáře, dokonce dostal diplom Vzorný cestář.

„Možná z tebe něco bude“ S manželkou Gabrielou, rozenou Korff-Schmissing-Kerssenbrock, měl Jaroslav Claude Lobkowicz pět dětí – tři chlapce a dvě děvčata. Nejstarší z chlapců, Jaroslav, se narodil 16. srpna 1942. S výborným prospěchem dokončil jedenáctiletku a chtěl studovat na elektrotechnické fakultě. O doporučení na vysokou školu však rozhodovala Lidová komise složená ze zasloužilých členů komunistické strany. Při jménu Lobkowicz se partajníkům zatmělo před očima a jednomyslně se usnesli, že potomek přežité feudální společnosti nemá na vysoké škole co pohledávat a půjde se učit řemeslu. Odjel tedy do odborného učiliště v Kutné Hoře, aby se vyučil televizním mechanikem. Když ho poprvé uviděl mistr, dlouho si nového učně prohlížel a pak prohlásil: „Člověče, vždyť ty jsi vlastně šlechtic a vůbec nevypadáš degenerovaně. Možná z tebe něco bude.“ Po vojně znovu začal opravovat televize a povolili mu alespoň večerní studium při zaměstnání na elektrotechnické fakultě. V té době se jeho všední dny podobaly jeden druhému: od osmi do tří zaměstnání, od tří do půl sedmé škola a pak rychle k zákazníkům, poněvadž někteří byli doma k zastižení až večer. Na studium zbyly jen noci a víkendy. V období pražského jara, prozářeném vábničkou svobody, odjel na dovolenou do Německa a v Bavorsku se u známých setkal s mladou francouzskou tlumočnicí Elisabethou, dcerou Guy de Vienne z francouzského šlechtického rodu. Nějakou dobu si dopisovali a nakonec se vzali. Rozhodl se zůstat v Německu, ale udělal to legálně – požádal o vystěhovalecký pas. Představy o svobodě se mu po srpnových událostech sice rozplynuly, ale pas kupodivu dostal. Zabydlel se v Mnichově, protože to neměl daleko k rodičům v Plzni. Ze všeho nejdříve se zapsal do kurzu němčiny. O tři čtvrtě roku později se už přihlásil ke studiu na technice. Přijali ho bez problémů, uznali mu dokončené semestry v Československu, absolvoval pouze doplňovací zkoušky. Němci byli k českým studentům vstřícní, jako ostatní dostával 400 marek stipendia měsíčně a s tím se dalo při trošce skromnosti vyjít. K Lobkowiczovi byla vstřícná i majitelka domu, v němž bydlel. Za pokoj v podkroví mu první rok nic neúčtovala. Když dostudoval, přijali ho do vývojového oddělení společnosti Siemens, kde se zabýval počítači a hardwarem. Pro kolegy v práci byl sice jen Herr Lobkowicz, nikoliv kníže, zato měl pověst na slovo vzatého odborníka. S Elisabethou hovořil většinou německy, se svými třemi syny česky. „Proč se tvoje děti učí řeč, kterou mluví všehovšudy deset milionů lidí? Vždyť se do Československa nikdy nevrátíme,“ divili se jeho čeští přátelé v Německu. On však byl tvrdohlavý. „Protože to budou potřebovat,“ odpověděl pokaždé. „Já totiž věřím, že se tam vrátíme.“ Listopad roku 1989 mu dal za pravdu. Vrátil se a po schválení restitučních zákonů převzal správu rodinného majetku. Restituoval zámek v Křimicích, přesněji řečeno to, co z něj zbylo, nějaké polnosti, na 450 hektarů lesa a staré provozní budovy. Mezi nimi byla i bývalá rodinná sladovna, jejíž převod byl spojen s určitými komplikacemi. Pokud se jí nechtěl vzdát, musel totiž dokoupit i novou, stavebně propojenou budovu Drůbežářských závodů Klatovy, oceněnou na 22 milionů. Takovou cenu sice neměla, kdoví, kde skončil ušetřený stavební materiál, ale smířil se s tím a zaplatil. Teprve dodatečně se dozvěděl, že na ní vázne ještě další mnohamilionový dluh. Nikoliv státu, ale bankám. Mohl kličkovat, uhýbat, mazaný advokát by jej asi dokázal z dluhu vysekat nebo by našel způsob, jak zaplatit jen část, ale tou cestou se Lobkowicz vydat nechtěl. Raději se rozhodl i tenhle dluh postupně splatit. Jenže když později kandidoval za lidovou stranu do parlamentu, objevily se v tisku proti němu ostré články. Psalo se, že dluží státu miliony a chce se stát poslancem, kam že se poděla etika… I vedení jeho strany váhalo, zda má svého západočeského lídra nechat na kandidátce, ale řadoví členové se za něj postavili a byl do Sněmovny zvolen.

„Národ bez vlastní kultury zaniká“ Za uplynulých patnáct let mohl jen stěží dát zámek do původního lesku, pouze stačil opravit to nejnutnější. Děravou střechu, rozpadající se komíny, propadlý strop, hlubokou trhlinu ve zdi. A trpělivě čekal, až se Západočeské muzeum, které v němmělo svoje depozitáře, přestěhuje jinam. Kaple, kde zůstaly jen holé stěny, a prázdný zámek se zničenými podlahami, polorozpadlými okny a rozbitými zdmi působí skličujícím dojmem. Lobkowicz je naopak plný elánu. Představa množství práce a samozřejmě výdajů, které na něj čekaly, ho nepřipravila o optimismus. Není to dlouho, co na zámecké věži nechal instalovat nové hodiny. Také zámecký park byl léta ponechán svému osudu a začal se podobat přírodní rezervaci pralesního typu. Dnes je přístupný veřejnosti. Lobkowicz v něm nechal zřídit malé dětské hřiště a v létě se tam pořádají divadelní a filmová představení. Na zásadní renovaci si park bude muset asi ještě počkat, jenže mezitím zmizelo několik barokních soch. Zloděje našli, baroko nikoliv. Jaroslav Lobkowicz svědčil u soudu a tehdy výjimečně zvýšil hlas: „Krádež kulturních památek není krádež, nad níž by se mohlo jen tak mávnout rukou. Je to genocida proti národu. Národ bez vlastní země totiž může přežít i poměrně dlouhou dobu, ale národ bez vlastní kultury zaniká.“

***

* Kdo na český trůn? Kdyby mělo být obnoveno České království, bylo by z čeho vybírat. Seznam jmen našich hypotetických králů by mohl být téměř nekonečný, jen prokazatelných potomků Přemyslovců či Jiřího z Poděbrad jsou tisíce. „Teoreticky bychom mohli říci, že v případě vymření všech legitimních potomků císaře Karla, v případě vlastní rezignace Habsburků na český trůn nebo v případě, že by byli odmítnuti referendem, by se zakladatelem nové dynastie mohl stát kdokoliv, ale v praxi by bylo vhodnější vybírat mezi příslušníky zahraničních panovnických domů anebo mezi osvědčenými a oblíbenými českými šlechtickými rody,“ říká Václav Srb, předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska).