Pro monarchii.cz

Dne 30. listopadu 2011 zemřel ve věku dvaasedmdesáti let v nemocnici Matky Terezy v Tiraně pretendent albánského trůnu, titulární král Leka I., který se narodil jako syn albánského krále Zoga I. dne 5. dubna 1939, pouhé dva dny před italskou okupací Albánie. Král byl hospitalizován od minulého týdne kvůli srdečním a plicním problémům. Novým následníkem trůnu se tak stává jeho jediný syn Leka II., narozený v roce 1982.

Královská rodina se v současné republikánské Albánii po bouřlivém vývoji v 90. letech do určité míry podílí na reprezentaci státu, byla rehabilitována a opět využívá své majetky. V Albánii existuje také menší monarchistická strana Legaliteti (Hnutí pro legalitu), která je v koalici s vládnoucí Demokratickou stranou Albánie premiéra Sali Berishi.

Princ Leka žil po většinu svého života v exilu v mnoha zemích a jeho životní příběh by mohl vydat na dobrodružný román: Podobně jako v případě Jugoslávie podporovali Spojenci během druhé světové války zpočátku albánské royalisty, ale později pod vlivem Sovětského svazu přesunuli svou podporu na místní komunisty, takže královské rodině bylo po válce znemožněno vrátit se do vlasti, roku 1946 byla monarchie zrušena moci v zemi se chopil komunistický režim Envera Hoxhy, který držel moc dalších 45 let. Královská rodina žila během války ve Velké Británii, po válce roku 1956 se na pozvání krále Farúka (jehož rod byl také albánského původu) usídlila v Egyptském království. Král Farúk však byl roku 1952 také sesazen, a tak rodina opět přesídlila do Francie.

Princ Leka studoval na mnoha školách včetně Sorbonny a anglické Královské vojenské akademie. Po smrti krále Zoga roku 1961 ho exilové Národní shromážnění Albánského království v Paříži v hotelu Bristol prohlásilo albánským králem jako Leku I. a uspořádalo korunovační ceremoniál. V roce 1975 s oženil s Australankou Susan Cullen-Ward. Slavnostní recepce se zúčastnili i představitelé dalších královských rodin.

V následujících letech Leka s manželkou bydlel ve Španělském království v Madridu, kde se spřátelil s králem Juanem Carlosem I., ale byl španělskou vládou požádán o opuštění země, když vyšlo najevo, že vydržuje skupinu thajských osobních strážců a má na hotelovém pokoji kufr se zbraněmi. Jeho obavy o osobní bezpečnost však nebyly neopodstatněné, což se ukázalo, když jeho letadlo přistálo v Gabonu kvůli doplnění paliva: Bylo obklopeno skupinou místních ozbrojenců, které pro jeho zajmutí najala albánská komunistická vláda. Princi Lekovi se podařilo nepřátele rozehnat, když se objevil ve dveřích letadla ozbrojen bazukou. Následně královský pár pokračoval ve své cestě do Rhodésie (dnešní Zimbabwe), kde se na nějaký čas usídlil, ale i tuto zemi musel opustit, když se tu zmocnil vlády diktátor Robert Mugabe.

Další léta pak strávili v Jižní Africe, kde se jim dokonce podařilo získat diplomatické pasy. Narodil se tu také jejich syn a dědic, princ Leka (současný pretendent trůnu nyzývaný monarchisty Leka II.). Porodnice, kde se princ narodil, byla jihoafrickou vládou prohlášena dočasně za albánské území, aby mohl princ jako místo svého narození uvádět Albánii. Jako kmotra pro svého syna si Leka vybral belgického krále Baudouina, kterého velmi odbivoval.

V roce 1993 se král Leka I. poprvé pokusil vrátit do Albánie, kde ho vítal dav asi pěti stovek příznivců. Při vstupu do země se ale prokázal albánským pasem, který vydal jeho vlastní exilový královský dvůr, což albánští úředníci odmítli uznat a nepovolili mu vstoupit do země.

Druhý pokus o návrat do Albánie se uskutečnil roku 1997 v době povstání a chaosu vyvolaného kolapsem pyramidových fondů, který připravil mnohé Albánce o jejich životní úspory. Leku I. tehdy vítaly při jeho příjezdu asi dva tisíce přívrženců. Po několika měsících politického chaosu a anarhie byla svržena vláda Demokratické strany a v následujících volbách zvítězili socialisté. Zároveň s volbami bylo dokonce na žádost Leky I. uspořádáno v zemi referendum o změně státního zřízení na monarchii. Návrh byl odmítnut 67 % hlasujících, ale Leka I. vyjádřil podezření o zmanipulování referenda (ve skutečnosti bylo odhadováno až 65 % hlasů pro přijetí návrhu). Odvolal se k Nejvyššímu soudu s důkazy o ztrátě alespoň 300 tisíc volebních lísků pro monarchii. Nejvyšší soud sice nařídil volební komisi opravit počty hlasů, ale nezpochybnil platnost konečného výsledku referenda. Po vyhlášení výsledků vypukly demonstrace příznivců krále, a Leka I. se zúčastnil ozbrojeného protestu před budovu hlavní volební komise. Následovala přestřelka s policií, ve které jeden z protestujících zemřel a několik bylo zraněno. Leka I. pak odcestoval ze země, aby pomohl uklidnění situace. O dva roky později jej soud v Tiraně odsoudil na tři roky za organizaci ozbrojeného povstání. Později odvolací soud zmírnil obvinění na nelegální držení zbraní a roku 2002 jej nový albánský prezident na základě petice sedmdesáti šesti poslanců zcela omilostnil.

V roce 2002 se tak Leka I. vrátil do Albánie potřetí a natrvalo. Od letiště jej tentokrát doprovázel statisícový dav. Král se usadil v zemi natrvalo a navázal konečně korektní vztahy s vládou (socialistickou vládu vystřídala roku 2001 opět vláda Demokratické strany Albánie). V roce 2003 odhlasoval parlament zákon, který opětovně uznal tituly náležející představitelům královského rodu. Roku 2006 se král stáhl z politického a veřejného života.

Po smrti krále Leky I. vyhlásil albánský premiér Sali Berisha na příští středu den státního smutku a jakožto korunnímu princi a titulárnímu králi mu má být uspořádán státní pohřeb s poctami odpovídajícími vládnoucímu panovníkovi. Za tímto účelem byla sestavena komise vedená vicepremiérem a složená z několika ministrů a představitelů královského dvora. Ve svém projevu uznal ministerský předseda, že referendum roku 1997 bylo zmanipulované a kdyby byly výsledky spočteny regulérně, obnovení monarchie by bylo přijato.

Albánská královská rodina může být legitimisticky smýšlejícími monarchisty vnímána poněkud kontroverzně nebo až jako samozvanci; v porovnání s ostatními panovnickými rody Evropy se totiž nejedná o nijak historickou dynastii, neboť první albánský král Zog I., původním jménem Ahmet Zogu, se roku 1928 nechal korunovat králem z vlastní vůle poté, co byl tři roky prezidentem Albánské republiky (nabízí se srovnání s Napoleonem I. či Napoleonem III. ve Francii). Ve prospěch krále Zoga je však třeba uznat, že Albánie žádnou vlastní historickou dynastii neměla, a tak prohlášení se králem neznamenalo (na rozdíl od výše zmíněných Bonapartů) uzurpaci vůči legitimnímu panovníkovi. Král Zog I. pocházel z rodu venkovské šlechty a rodina Toptani, ze které pocházela jeho matka, odvozovala svůj původ od sestry největšího albánského vládce Skanderbega, čímž Zog I. mimo jiné podpořil svůj nárok na trůn. Je sice pravda, že už v roce 1914 se prvním moderním panovníkem Albánie s hodností knížete stal německý šlechtic princ Vilém z Wiedu, ten se ale stal panovníkem jen na základě výběru tehdejších velmocí, a tak jeho nárok neměl o mnoho větší oporu v dynastické legitimitě než Zogův. Jeho vláda trvala pouze pár měsíců, než propukla 1. světová válka a Albánie se propadla do anarchie a byla částečně okupována Řeckem. Vilém z Wiedu si nárokoval titul albánského knížete i po svém sesazení, ale jeho potomstvo vymřelo s jeho synem Karlem Viktorem roku 1973, a dnes je tak podpora albánských monarchistů pro následníky ze Zogova rodu celkem jednoznačná.

Zdroje:

• Albania’s Self-Styled King Leka Dies at 72 (ABC News)
• Legaliteti.org
• Crown Prince Leka of Albania (Wikipedia)
• Projev albánského ministerského předsedy