Mariánský sloup v Praze

Sobota, 23 Duben 2011 02:55 |

Praha-Mariansky_sloup Na Staroměstském náměstí v Praze byl v roce 1650 postaven Mariánský sloup, na památku vítězství pražských měšťanů a studentů nad Švédy v roce 1648 a na poděkování za ukončení třicetileté války (1618-48). Na základě lživé fámy, že byl postaven na památku vítěství císařských na Bílé hoře 8. listopadu 1618, byl 3. listopadu 1918 stržen. Byla tak zničena významná kulturní památka, která by měla být navrácena zpět.

Těsně před koncem třicetileté války, na podzim roku 1648, kdy švédská vojska obsadila zradou Malou Stranu a vydrancovala Pražský hrad, pokusila se ještě naposled dobýt Staré a Nové město pražské. Čekala je hojná kořist. Město chránily hradby a nejsnadnější cestou k cíli byl Karlův most. Tehdy se zorganizovala skupina obránců, složená z nevycvičených měšťanů, řemeslníků a studentů Univerzity Karlovy, kteří vytvořili mariánskou legii. Postavili se odhodlaně dobře vycvičené a vyzbrojené profesionální armádě švédského království. Když jim docházely síly, obraceli oči k nebi a prosili o pomoc Boží a přímluvu Panny Marie. Byl vysloven slib, že odvrátí-li s její pomocí nepřátelská vojska a zachrání tak Prahu před zničením, postaví té, na kterou se v nejtěžších chvílích obraceli o pomoc, jako výraz vděku a poděkování za ubránění města sloup s její sochou na vrcholu v centru města na Staroměstském rynku. Ne jako symbol vítězství, ale poděkování, vděčnosti za pomoc a ochranu v nejvyšší nouzi. Proto ji zobrazili ne jako Pannu Marii Vítěznou, ale Immaculatu, Neposkvrněnou. Doufali v nemožné, doufali v zázrak. A skutečně se tenkrát v Praze zázrak stal. Pražané své město před mnohem silnějším nepřítelem uhájili.

Střed duchovního života

Pražané svůj slavný slib, daný v největší tísni dodrželi. Po skončení války podali žádost císaři Ferdinandu III., který jejich návrh podpořil a jako mariánský ctitel se v této iniciativě osobně angažoval. Tak mohl být mariánský sloup po skončení jedné z nejhroznějších válek postaven. Stal se jedním z prvních mariánských sloupů v Evropě, v samotném jejím srdci. Nebyl z mramoru a sochy z bronzu, ale z českého, hrubozrnného pískovce. Podobné sloupy byly později stavěny, někdy i jako poděkování za ochranu před morovou nákazou a dalšími pohromami. Začala doba českého baroka, vytvoření nového vzhledu české krajiny, která ztratila během husitských válek i pozdější války třicetileté své památky z dob minulých.

Postavením sloupu se pražské popraviště proměnilo v místo kultu, úcty a modlitby. (Poblíž místa, kde byl postaven sloup stávala šibenice, která byla po postavení sloupu přemístěna za město). V blízkosti také byla renesanční Krocínova kašna. Sloup tvořil dominantu celého náměstí a byl jeho kompozičním středem. Stal se a byl považován také za duchovní střed celé válkou zničené Evropy, vyjadřoval naději do budoucnosti.

Na posvěcení sloupu čekali Pražané ještě dva roky. V roce 1652 přijel do Prahy císař Ferdinand III. a zúčastnil se osobně dne 13. července, v přítomnosti svého syna Ferdinanda IV., tohoto slavnostního aktu – posvěcení sloupu.

Sloup byl postaven na třech stupních se schodištěm, obíhajícím sloup ze všech stran. Na horním stupni bylo kamenné zábradlí, tvořené balustrádou s kuželkami a sloupky. Na nich byla položena madla s kamennými koulemi uprostřed a na okrajích. V takto ohraničeném centru byl vlastní mohutný kamenný podstavec a čtyři pilíře po stranách pro sousoší andělů. Jejich uskupení vytvářelo uvnitř prostor, jakousi malou kapličku, kde byl umístěn vzácný deskový obraz Panny Marie Rynecké od neznámého malíře ze 14. století, nazývaného také druhým Paládiem země České. Na horním dílu tohoto podstavce byl postaven dřík sloupu s korintskou hlavicí a sochou Immaculaty. Její krásná postava v nadživotní velikosti, se sepjatýma rukama, vzhlížející k nebi a s bohatými, rozpuštěnými vlasy, sahajícími až do pasu postavy. Tělo měla mírně prohnuté, pravá noha spočívala na hlavě ďábla v podobě draka s křídly. Kolem hlavy měla gloriolu z dvanácti hvězd. Celková výška sloupu byla 15,83 m. Panna Maria stála na sloupu zády k Týnskému chrámu, čelem ke Staroměstské radnici.

Na bočních pilířích byla sousoší andělů, bojujících s ďábly. Nejvyšší sousoší bylo vysoké 1,80 m, nejnižší 1,30 m.

Je doloženo, že socha Panny Marie byla pozlacená. Dřík sloupu byl opatřen načervenalým olejovým nátěrem s žilkami, imitujícím mramor a spodní části sloupu včetně schodiště měly nátěr v šedém odstínu.

Další zajímavostí bylo, že sloup sloužil také jako gnómon, tj. ukazatel pražského času. Na severní straně sloupu byl v ploše náměstí vydlážděn stezník. Když se stín sloupu, dopadající v poledne na dlažbu náměstí kryl se stezníkem bylo v Praze pravé poledne. Oznámeno bylo pravidelně výstřelem z hmoždíře. Tento stezník, označen jako pražský poledník, je v nové podobě vyznačen v dlažbě náměstí dodnes.

Sloup Panny Marie žil také svým pravidelným duchovním, ale i společenským životem. Konaly se k němu pravidelné průvody a duchovní slavnosti. Stal se místem modlitby. Lidé zde zapalovali svíce a kladli k němu květiny. Po celá staletí odpočívali na jeho schodech. Stal se součástí denního života Pražanů, ale i obyvatel celé České země.

Stržení sloupu

Stržený sloup

Samotné stržení sloupu rzhodně nebylo spontánní akcí; bylo už dávno připravováno, jak později přiznál jeden z jeho iniciátorů, žižkovský anarchista F. Sauer. Proto byla stále živena myšlenka, že mariánský sloup je památníkem bitvy na Bílé hoře. Že byl postaven až třicet let po této tragické bitvě, po níž následovaly další události, jako např. obrana Prahy proti Švédům, záměrně nebylo bráno v úvahu. Organizátoři sháněli po stavbách potřebné technické pomůcky a nářadí. Když jim je stavitelé odmítli půjčit, byl ke spolupráci na stržení vyzván ředitel Obecního dvora na Žižkově, který nadšeně souhlasil a nařídil veliteli žižkovských hasičů, aby zajistil veškerý potřebný materiál. Na sedmý den samostatné republiky, 3. listopadu, byl na Bílou horu svolán tábor lidu. Když se lidé vraceli zpět do města, byli záměrně vedeni pověřenými organizátory na Staroměstské náměstí, kde jiní již nenápadně hlídkovali.

Na Staroměstské náměstí odjeli autem tři členové Národního výboru. Když se chtěli postavit proti stržení, setkali se jen s posměchem a odporem. Stržení chtěl zabránit také hrabě Václav Kounic, který na místo přijel v automobilu. Vystoupil a s holýma rukama šel proti davu. Jedna žena v davu klekla na kolena před F. Sauerem. Když jejích proseb nedbal, klekla si na místo, kam měl sloup dopadnout. V posledním okamžiku v hrůze s pláčem utekla.

Stržení provedli hlavně obyvatelé Žižkova. Jedni tahali za lano, druzí s holemi v rukou je bránili zejména proti místním obyvatelům, kteří vyběhli z domů a šli sloup bránit. Žižkov tehdy ještě nebyl součástí Prahy, ale samostatným městem. Mariánský sloup tedy nestrhli Pražané. Ničení mělo ještě pokračovat na Karlově mostě shozením sousoší do Vltavy. Tomu však zabránili přivolaní vojáci a místní obyvatelé.

Z oficiálních kruhů se ozval jedině protest Národní rady, vedené Dr. Karlem Kramářem: „Mariánský sloup není v žádné souvislost s bitvou bělohorskou. Národní rada proto žaluje, že z historického nepochopení byl v Praze zničen pomník, jenž po stránce umění barokního patřil k nejvzácnějším pomníkům toho druhu ve střední Evropě a tím, že také bolestně bylo dotčeno citů náboženských.”

Po stržení mariánského sloupu se Franta Sauer nesměl na Staroměstském náměstí ukázat. Trhovkyně měly pro něj pod koši schované shnilé ovoce a vajíčka a když jedinkrát přišel do krámku rodiny, která psala svou kroniku, vyhodila jej majitelka podle zápisu doslova na ulici. Jeho život skončil úplně jinak než bychom očekávali. V létě roku 1948 zazvonil u fortny kláštera františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze starý sešlý muž a žádal si kněze. Byl to F. Sauer, který požádal o životní svatou zpověď a také ji vykonal. Rok na to zemřel v nemocnici pod Petřínem u sester Boromejek zaopatřen svátostmi umírajících. F. Sauer svého činu velmi litoval.

Snahy o obnovu

90. výročí stržení sloupu

Po stržení Mariánského sloupu čeští katolíci, když zjistili, že k jeho obnovení není dostatek vůle ze strany vládců státu ani města, a tak se rozhodli v nově vznikajících čtvrtích na okrajích Prahy postavit dvanáct kostelů, které by tak tvořily po obvodu hlavního města jakousi pomyslnou gloriolu, odkazující na dvanáct hvězd – jeden ze symbolů Panny Marie. Sochař Jan Bradna v publikaci o Mariánském sloupu je stručně vypočítává, tak, jak jsou geograficky rozmístěny okolo Prahy. Je to kostel Panny Marie Královny míru na Lhotce, kaple sv. Václava v areálu Thomayerovy nemocnice v Krči, dřevěná kaple sv. Františka z Assisi v Krči U Habrovky, kostel sv. Anežky České a sv. patronů českých na Spořilově, kostel sv. Františka z Assisi v Chodově, kaple Neposkvrněného početí Panny Marie v nové farní budově ve Strašnicích (až po r. 1990 byl vystavěn již dlouho plánovaný kostel), kaple sv. Vojtěcha Zižkov – na Balkáně (přestavěná orlovna), kostel Krista Krále ve Vysočanech, kostel sv. Alžběty ve Kbelích, v Tróji ve vinici nad zámkem obnovená zrušená barokní kaple sv. Kláry, kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích (dostavován až počátkem války). Byl zakoupen i pozemek v Kobylisích, který později získali salesiáni a dnes tam stojí kostel sv. Terezie s celým komplexem budov.

Po nastolení komunistické vlády v roce 1948 nechali Češi a Slováci v exilu zhotovit kopii sochy Panny Marie z Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Tato kopie byla umístěna v českém benediktýnském klášteře v Chicagu a byla určena, aby se vrátila na původní místo – Staroměstské náměstí po pádu komunismu. Proti jejímu umístění však vznesl Magistrát Hl. m. Prahy námitku, že nejde o dost přesnou kopii a na původním místě nemůže být proto umístěna. Nyní je tato socha jako Panna Maria z Exilu ctěna ve Strahovském klášteře. Pro Staroměstské náměstí byla zhotovena jiná, věrnější kopie a dokončuje se celé sousoší. Mariánský sloup by mohl být vrácen na původní místo v krátké době.

V sousedství Mariánského sloupu byl postaven v 19. stol. pomník M. Jana Husa, ctitele Panny Marie, ale ani toto sousedství nebylo důvodem k jeho stržení a nemůže být důvodem k jeho neobnovení. Stačí citovat z vlastního spisu M. Jana Husa:

Abychom mohli vybřednout z hříchu, vzývejme pomoc Panny Marie a pozdravujme ji. Já ubohý, jak budu schopen chválit slavnou Pannu, která je větší než všechna chvála? Nikdo nemůže dostatečně pozdravit tu, kterou pozdravil anděl, kterou Syn uctivě poslouchal, jíž se svěřil Duch svatý, kterou obdivuje celý svět… Máme k ní tedy přistupovat s bázní a s úctou a chválit ji. Jestliže spravedliví nejsou hodni, jak budou hodni hříšníci? A přece by ani spravedliví, ani hříšníci neměli ustávat v její chvále. Neboť v ní je všechna milost Otce, Syna i Ducha svatého, je v ní plnost milosti pro ni samu i milost, která se vylévá na nás. – Mistr Jan Hus (Fol. 69b n)

Bylo by naopak důstojné, kdyby v sousedství pomníku M. Jana Husa, ctitele Panny Marie, byla socha té, kterou tolik uctíval a o pomoc vzýval.

Byla živena myšlenka, že Mariánský sloup je památníkem bitvy na Bílé hoře, tedy něčím protinárodním. Ale samo protestantské povstání 1618 až 20 lze hodnotit jako protikatolické a proněmecké – vždyť to vyli právě evangelické stavy, které poněmčily ve 2. pol. 16. stol. 1/5 Čech a zavedly v době povstání němčinu do zemského sněmu a soudu. Důvodem k postavení Mariánského sloupu navíc nebyla porážka žoldnéřských vojsk na Bílé Hoře, ale statečná obrana města jeho obyvateli, měšťany a studenty, téměř o 30 let později, tedy akt, který je důvodem k národní hrdosti.

Definitivní rozhodnutí o stržení Mariánského sloupu padlo po generální stávce 14. 10. 1918. Akce byla technicky připravována od 30. října 1918, k jeho stržení došlo 3. listopadu 1918. Nešlo o spontální „odčinění“ Bílé Hory českými vlastenci, ale o předem plánovanou akci, ke které byl připraven hasičský vůz se žebříky, apod., o demonstrativní odvržení české katolické tradice.

Je vhodné si připomenout slova Františka, kardinála Tomáška, arcibiskupa pražského při audienci členů “Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze”:

“Dokud nebude sloup na svém místě, dokud lidé neuznají, že tehdy udělali chybu a nebudou toho litovat, nemůžeme doufat, že překonali naši nedávnou minulost a že nás tento starý hřích nestáhne zase dolů. Rozumíme tomu tak, že sloup je nejen symbolem našeho návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především, že vyrovnání tohoto dluhu může naší zemi dát teprve naději, že opět neupadneme do područí, ať už tupého násilí a bídy z východu nebo konzumního ateismu ze západu.” – Bradna J., Kavička K., Praha, Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Velehrad 2008, ISBN 978-80-86157-23-8

Magistrát Hl. m. Prahy na loňskou petici s 10 tisíci podpisy nejen z Česka, ale i ze zahraničí, (Slovenska, Německa, Polska a dokonce Španělska) reagoval vyhýbavě a rozhodnutí odsunul na neurčito, do souvislosti s rozhodnutím o celkové revitalizaci Staroměstského náměstí. Náboženský průvod za obnovu za obnovu Mariánského sloupu tak prakticky jedinou platformou vyjádření touhy po jeho obnovení. Průvod se koná tradičně každou 1. sobotu v květnu.

Zdroje: