Pro monarchii.cz

Mnoho lidí pokládá za samozřejmé, že demokrat nemůže podporovat monarchii a že demokracie a monarchie jsou navzájem se vylučující pojmy. Jenže takový pohled je ovlivněn tím, že žijeme v republice a ta se přirozeně snaží sama sebe ukázat v co nejlepším světle. Proto už od doby, kdy byla v našich zemích monarchie zrušena, je nám předkládán republikánský pohled na dějiny, líčící monarchii jako něco nepatřičného a neslučitelného s moderní demokracií.

To ovšem není zdaleka tak jasné, jak se to na první pohled může zdát. Naznačuje to už podoba států dnešní Evropy: Vidíme mnoho monarchií, které jsou vyspělými, demokratickými zeměmi. A instituce monarchie není v těchto zemích jenom něco mlčenlivě trpěného; většina lidí zpravidla nedá na monarchii a panovnickou rodinu dopustit a rozhodně ji nepovažuje za překážku pro demokratické zřízení své země. Můžeme ale jít dokonce ještě dál a říct, že monarchie nejen není překážkou pro demokracii, ale dokonce může demokracii i posilovat.

Podle indexu demokracie jsou evropské monarchie na předních místech

Jak je to možné? V prvé řadě je třeba vyjasnit si, co vlastně znamená pojem demokracie. Jako mnoho jiných důležitých pojmů společenské a politické teorie, je jeho význam dosti široký a rozdílné chápání může vést k nedorozumněním (stejně jako k úmyslným manipulacím). V antickém Aristotelově pojetí byla demokracie prostě vláda většiny (což zpravidla znamenalo vláda lůzy, tedy spíše špatný systém). V novověku se začal objevovat koncept demokracie jakožto vlády vycházející z lidu v protikladu k absolutní monarchii. V dnešní době je demokracie chápána obyčejně jako kladné hodnocení politického systému, který splňuje jisté požadavky, jako jsou například svobodné volby, vláda zákona, vliv občanů na výkon politické moci, rozdělení mocí ve státě, decentralizace, ochrana menšin, politická stabilita a podobně. Zkušenost ale jasně říká, že demokracie ve smyslu čisté vlády většiny přirozeně nemůže splňovat všechny požadavky, které se na demokratický systém kladou (například ochrana menšin, rozdělení mocí). Budeme-li tedy mluvit o demokracii v tomto moderním smyslu, logicky z toho vyplývá, že ji nemůžeme ztotožňovat s prostou vládou většiny nebo s vládou vycházející pouze z lidu.

V praxi se tyto zkušenosti projevují tím, že v demokratických státech existují různé instituce, jejichž účelem je omezit negativní důsledky vlády většiny. Příkladem takové instituce je dvoukomorový parlament, používající různé volební systémy: Aby jedna politická strana získala zcela dominantní postavení, kterého by mohla zneužít k odstranění demokracie (jak se to povedlo Hitlerovým nacionálním socialistům v Německu ve 30. letech), musela by nejdřív ovládnout obě komory parlamentu, což je vždy o něco obtížnější. Podobný cíl mají různá opatření v etnicky, nábožensky či sociálně rozdělených státech, upravující reprezentaci daných skupin. Tato opatření mohou být kritizována jako nedemokratická, ale jsou prostředkem jak ochránit jednotlivé skupiny před demokratickým hlasováním získanou nadvládou druhých.

Dále je dobré si uvědomit, že i v sebevíce demokratickém státě veškerý výkon státní moci není a ani nemůže být v rukou volených zástupců občanů. Aby stát vůbec fungoval, potřebuje jistý aparát nevolených státních zaměstnanců. Kromě toho existují i různé významné funcke, pro jejichž obsazování se používají jiné mechanismy než přímá volba. Mezi takové patří u nás například Ústavní soud, obecné soudy, generální štáb armády, státní zastupitelství, ombudsman. Zajímavou nevolenou institucí v anglosaském světě je také soudní porota, která se obsazuje náhodným výběrem z občanů. Je zřejmé, že existují dobré důvody, proč některé funkce ve státě neobsazovat volbou. Kdyby totiž byly volené, staly by se předmětem politického boje, což by jim znemožňovalo plnit jejich úlohu v rámci právního státu.

Vraťme se nyní k samotné funkci hlavy státu. Očekáváme-li, že tato instituce bude plnit nejenom symbolickou úlohu spočívající v kladení věnců a čtení novoročních projevů, ale také kontrolní a stabilizační roli vůči volenému parlamentu a z něho vycházející vládě, potom je zcela logické požadovat, aby byla na parlamentu a vládě co nejméně závislá.

Nevyhovuje nepřímá volba, kdy je prezident přímo dosazován parlamentem, ale ani přímá volba, kdy momentálně silná politická strana může docela dobře obsadit jak většinu parlamentních lavic, tak i prezidentský úřad. Aby byla hlava státu skutečně nezávislá na parlamentu, musí být dosazována jinak než volbou. A právě to dědičná monarchie nabízí. Dědičnost sama o sobě není nic špatného (vždyť na tomto principu funguje snad nejpřirozenější společenská skupina – rodina) a královská rodina díky tomu může plnit žádoucí roli protiváhy vůči voleným politikům.

Že si panovníci tento význam své role uvědomují, ukazuje krásný citát nášeho císaře a krále Františka Josefa I.: “Mým hlavním úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky.” Politikové, jakkoli jsou volenými zástupci lidu, mají totiž přirozenou tendenci vytvářet uzavřenou skupinu mocenské elity, jejíž pohled na společnost je jistým způsobem zkreslený. Panovník je samozřejmě také ve výjimečné pozici, ale zcela jiným způsobem než politici, takže může zprostředkovat jiný pohled na společnost – v jistém smyslu je monarchie mnohem lidštější než politická reprezentace.

Díky své výlučnosti vůči voleným politikům může panovník stát nad politickým systémem státu jako nestranný arbitr a v případě toho, že demokratické procesy hrozí selháním, má možnost vahou své autority zakročit; v případě nutnosti, jako je nenadálé ohrožení národní suverenity, může panovník převzít některé pravomoci, které jsou běžně propůjčeny jiným činitelům, aby zajistil kontinuitu legitimní vlády (k tomu došlo například za 2. světové války ve státech okupovaných Německem).

Nezávislost na volených politicích umožňuje panovníkovi také lépe reprezentovat v zahraničí stát jako celek a nikoli úzké stranické zájmy.

Nejde přitom zdaleka jen o samotnou osobu panovníka nebo o královskou rodinu, ale o přítomnost hlavy státu nezávislé na volených politicích v institucionálním uspořádání státu. Pod panovníka totiž mohou spadat další úřady a složky, které mají mít kontrolní funkci vůči voleným politikům a které by tedy z principu měly být na nich nezávislé. Jen vyjmutím těchto institucí z pravomocí politiků je totiž možné zajistit jejich skutečnou funkčnost a zabránit politikům ve vměšování. Stačí si vzpomenout na (ne)úspěšnost vyšetřování politických korupčních kauz u nás, kdy jsou vyšetřovatelé často vystaveni takovým tlakům z politických míst, že buď zametou případ pod koberec, nebo ze státní služby raději zcela odejdou. Dokud prostě budou mít politici vliv na vyšetřování vlastních nepravostí, i sebelépe míněná protikorupční politika bude na tento problém stále narážet.

Podstatnou charakteristiku pro konstituční parlamentní monarchii je možné shrnout tak, že klíčové není to, jakou moc panovník skutečně sám využívá, ale jakou moc chrání před zneužitím volenými politiky. V podobném duchu se vyjádřil i velký německý sociolog a ekonom Max Weber: „Parlamentní monarchie plní roli, kterou volený prezident nikdy splnit nemůže. Formálně omezuje mocichtivost politiků, neboť v ní je nejvyšší úřad ve státě jednou provždy obsazen.“