Pro monarchii.cz

Srbský následník trůnu princ Alexandr Karađorđević se ve svém novoročním projevu jasně vyjádřil ve prospěch obnovení konstituční monarchie v Srbsku jako záruky demokratického uspořádání a evropského směřování své země.

“Po celý svůj život sleduji události v zemi mého původu a osudu. Více než půlstoletí jsem to dělal z odstupu, posledních deset let pak zevnitř. Jsem přirozeným optimistou, a také musím být vzhledem ke svému původu a k budoucnosti.

Srbsko urazilo dlouhou cestu od 1. prosince 1918, kdy svou suverenitu vložilo do unie jihoslovanských národů, nazvané Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, do 21. května 2006, kdy se po černohorském referendu rozdělila unie Srbska a Černé Hory. Nyní, když je Srbsko znovu samostatným státem, není už potřeba dělat ústupky ostatním národům či spolkovým státům. Nyní jsme sami zodpovědní za náš osud a naše činy. V tuto chvíli se více méně nacházíme v předělu mezi tím čím jsme, tím čím bychom chtěli a mohli být a tím co je nám nabízeno bez alternativy! Někdy se mi zdá, že vybíráme mezi věcmi, mezi nimiž ve skutečnosti žádný výběr není.

Říká se, že “My chceme do Evropy”. To se ale nevztahuje k formálnímu členství v nějaké organizaci, ale k přijetí hodnot, jež dělají Evropu Evropou. Kdo nám brání přijmout tyto hodnoty, pokud je cítíme jako své vlastní? Podstatnější je, které hodnoty přijmeme jako první. Kdo nám brání, přejeme-li si integraci, integrovat se mezi sebou? Kdo nám prání sjednotit se sami předtím, než se sjednotíme s Portugalskem, Maltou nebo Finskem?

Když mluvíme o obrazu nezávislého Srbska v průběhu historie, je třeba říct, že se mluví převážně o monarchii. Od roku 1830, kdy Srbsko získalo značný stupeň samostatnosti jako knížectví, do 1. prosince 1918 mluvíme o 88 letech souvislého pokroku a rozvoje, osvobozování území a vnímání Srbska jako části Evropy. Nemá smysl to srovnávat s posledními čtyřmi roky, ani v délce, ani v kvalitě. Bez ohledu na to, jestli mluvíme o Srbském knížectví pod vládou dynastie Obrenovičů, nebo království, které obnovil král Milan I. roku 1892, následován svým synem Alexandrem a následně Petrem I.; vždy šlo o evropskou zemi. Ne pro svou geografickou polohu, protože od té doby se nic nezměnilo a stále se nacházíme na stejném místě, ale pro vnímání státu, jak zevnitř tak zvenčí. Už od prvního srbského povstání, Karađorđe a jeho spolubojovníci věděli, že bojují za evropské Srbsko. Na počátku válek o svobodu 1876-78 srbská vláda najala francouzského novináře, aby uveřejnil alespoň jeden pozitivní článek za měsíc ve dvou hlavních pařížských časopisech. Myslíte si, že je to něco, čeho bychom mohli dnes dosáhnout? Problém je v tom, že lidé obvykle padají do pasti smýšlení, že všechno začíná u nich. Tvrdíme, že známe historii a respektujeme tradici, ale obávám se že ve skutečnosti to tak není. Když o ní mluvím, chválím rovnoměrně roli obou našich dynastií, které vydláždily cestu k modernímu Srbsku. Při tom všem musím říct: Nevládnu ani nejsem v opozici! Jsem součástí historie tak jak dnešek bude zítra historií a budoucnost se stane historií až se odehraje!

Budoucnost je založena na historii! Budoucnost bez historie je jako dům bez základů!

Mluvíme-li i image, máme dnes státní symboly – vlajku, znak a hymnu – Srbského království. Nebylo snadné je prosadit, ale dnes, o několik let později, jsou nejnadšenějšími propagátory našich symbolů právě ti, kdo byli předtím nejtvrdšími bojovníky proti “plíživému zavádění konstituční monarchie” . To je dobré, ale nestačí to. Pokud chceme vědět, kdo jsme a co zastáváme, musíme si tyto věci ujasnit ještě než vstoupíme do Evropské unie, protože bude pozdě na to myslet potom. Potřebujeme takovou komparativní výhodu proti zbytku zemí z takzvané “Nové Evropy”.

Setkávám se s mnoha lidmi v naší zemi i v zahraničí. Mám mnoho přátel a známých. Přátelství musí být budováno a pěstováno. Málokdy zdědíte přátele, ale musíte si udělat nové, zejména tam, kde jich je nedostatek. Státy jsou na tom stějně jako lidé; potřebují přátele. Potřebují přátele, kteří je mohou přivést do okruhu přátel, kam by se samy nedostaly. To je důvod, proč využívám každou příležitost, abych přiváděl přátele, významné osobnosti do Bělehradu, aby viděli a cítili, aby měli svou vlastní zkušenost se Srbskem. Jsem velmi hrdý na to, že mohu přispívat k různým aktivitám, jejichž cílem je zlepšit image Srbska, ať už to byla konference City Break, Euro Song, vědecké konference nebo kandidatura Bělehradu na Evropské město kultury. Samozřejmě že vždycky budou existovat zlomyslné komentáře v médiích, jako “Zase utrácejí”, ale zjevně nerozumějí základnímu principu přátelství a posilování přátelských svazků mezi lidmi.

Je mou povinností, když mluvím kriticky, zmínit také že v mnoha oblastech se věci významně zlepšily. Je obtížné to vidět kvůli množství zděděných i nových problémů, ale pokrok je zřejmý. Zlepšení by nemělo být přeceňováno, ale ani podceňováno. V jiných, stabilnějších a šťastnějších okolnostech by takový pokrok měl být uznáván a oceňován, ale momentálně je stále ve stínu jiných událostí. Ale i tak, dosažený pokrok nám dává naději a optimismus. Samozřejmě že pokrok dosažený v jedné oblasti je k ničemu, pokud není doprovázen pokrokem v jiných oblastech, protože pokrok, stejně jako přátelství, je třeba pěstovat.

Neměli bychom se držet ideologických klišé. Každý národ a každá země má lepší i horší možnost státního zřízení pro daný čas. Pro dnešní Srbsko je lepší parlamentní konstituční monarchie!”

DANAS, 31. prosince 2010

• Celý text v angličtině
• Celý text v srbštině