Pro monarchii.cz

Charles Moore, veterán mezi novináři listu Daily Telegraph v jednom z nejlepších článků na dané téma vysvětluje, proč je královská svatba důležitá:

Víte, že ve Westminsterském opatství se mezi lety 1382 a 1919 nekonala žádná královská svatba? (V této době byly manželské dvojice královského rodu oddávány soukroměji, například v Královské kapli) Od té doby se jich tu konalo již devět. Tento fakt naznačuje cosi překvapivého: V moderní době se královské svatby staly významnějšími událostmi pro život národa než kdykoli dříve.

Existuje jistá názorová skupina, která tvrdí, že bohoslužba není to podstatné. Nedávno jsem četl výrok jedné známé osobnosti: “Já nejsem zrovna velký fanoušek té části v kostele. Představa toho, že sleduju cizí svatbu, není nic pro mě.” Naštěstí pro britskou monarchiii a vstkutku pro celý náš národ, takový pohled je v menšině. Odhaduje se, že tento pátek budou svatbu prince Williama a Catherine Middleton sledovat dvě miliardy lidí. Ta “část v kostele” bude největším kasovním trhákem počátku 21. století.

Objevily se různé zprávy o republikánech usilujících o pozornost a plánujících překazit obřad. Několik novin přišlo s protisvatebními tématy. Tak neutěšeně kontraproduktivními, že se člověk musí ptát, proč se vůbec obtěžují. Myslím, že vím proč. Kdybych byl republikánem, tato svatba by mě trápila. Nemohl bych ji prostě jen hodit za hlavu jako dočasnou kratochvíli. Viděl bych ji – oprávněně – jako zásadní problém pro mé sny o změně. Zuřil bych.

V prvé řadě tu je naprostá popularita. Knězem na svatbě bude Richard Chartres, biskup londýnský. Zná královskou rodinu lépe než kterýkoly jiný duchovní už od dob společného studia na univerzite s princem z Walesu. Minulý měsíc biřmoval slečnu Middletonovou. V roce 1981, když se princ Charles oženil s Lady Dianou Spencer, mladý Chartres byl kaplanem u arcibiskupa z Canterbury, a tak se účastnil svatby v katedrále svatého Pavla. Po obřadu odcházel po ulici ve svém liturgickém kněžském oděvu, když jej náhle obklopila skupinka skinheadů. Ptali se ho, jestli byl právě na královské svatbě. Chartres nervózně odvětil, že byl. Po této zprávě ho skinheadi objali a začali zpívat národní hymnu.

Jako mladý novinář ve Fleet Street v té době mohu dosvědčit, že tito skinheadi autenticky reprezentovali národní pocity. Tehdy, podobně jako dnes, země procházela obdobím finančních úspor. Byly nepokoje. Ale najednou všechen hněv opadl. Ohromné davy při ohňostrojích večer před svatbou byly ty nejpřtelštější, jaké jsem kdy viděl. V samotný slavnostní den byla radost opravdová. A myslím si, že tento pátek to bude stejné.

Lidé někdy tvrdí, že v tom není nic víc než láska k oslnivým celebritám. Ale lepší by bylo říct to obráceně: Oslnivé celebrity jsou jenom nevkusnými napodobeninami efektu monarchie. Myšlenka královského majestátu, se svou aurou povinnosti a moci, obřadnosti a krásy, je neobyčejně silná. Je blízká srdci Starého zákona a Illias a mnoha Shajespearových her. Slečna Middletonová, tak jako lady Diana, je půvabná žena, ale to co ji pozvedne na vyšší úroveň oslnivosti (nevhodné slovo), je když se její půvab spojí s královskostí – tehdy se stane princeznou.

Všechny atributy královského majestátu se stávají nejvíce naléhavými v podobě manželství, zejména v moderní kultuře, kde je uzavření manželství velice osobním skutkem. V určitém okamžiku (troufale předpokládám) princ William sebral odvahu k vyslovení oněch vzrušujících slov, “Kate, vezmeš si mě?” a ona sebrala stejnou odvahu, aby řekla “ano”. Toto se stalo (opět předpokládám) díky normální lidské lásce. Ale následky nejsou v jejich případě jen čistě osobní. Zahrnují dynastii a osud národa. Mladá dvojice bude stát “před Bohem a před Církví” a učiní své sliby. Je to hlubouká a závažná věc.

Pokud toto vše sledujete a jste sami manželé, nebo se chystáte ke sňatku, nebo byste se rádi oženili či vdaly – nebo dokonce jsteuž někdy manželství prožili a dopadlo to špatně – musela by Vám opravdu chybět představivost, aby se Vás tato záležitost hluboce nedotýkala. Souzní to s podivnou a inspirující skutečností, že manželství, které se lidé zvolí sami pro sebe, se ukáže být něčím, co je samé dalece přesahuje. Chystající se “část v kostele” to pomáhá předvést a dodává tou na vážnosti.

Pokud jste také Britové, byli byste ignoranti, kdybyste neviděli, že to má význam v naší historii, a tím pádem i pro naši budoucnost. Republikáni oprávněně podezírají ty, kdo drží ve státě opravdovou moc, že používají instituci monarchie k přitáhnutí cítění lidu ke státním zájmům. Není náhodou, že když revolucionáři a diktátoři začali používat veřejné ceremonie a uniformy – černé, hnědé, rudé košile – aby podnítili davy k následování, i britská monarchie zvýšila svou hru.

Když byla královna Viktorie roku 1837 korunována, arcibiskup upustil jablko a nasadil prsten na nesprávný prst; byl to chaos a nikomu to obzvlášť nevadilo. Ale o sto let později bylo důležité, aby se ubohý koktavý Jiří VI. naučil přednést svou korunovační přísahu správně, protože diváci britských kin už několik let sledovali Hitlerovo předvádění a řečnění v Norimberku.

Ve 21. století není nepřítal až tak politický, jako spíš kulturní. Proti představě, že na historii nezáleží, že všechno je okamžité a že média všemu vládnou, je třeba bojovat. A dobrý způsob, jak proti ní bojovat, je ten, kterého jsme svědky – nikoli ignorovat média, ale krásně jim dominovat. Vždy jsem shledával dojemným, že Anna Franková si ve svém úkrytu v Amsterdamu připíchla na zeď pohlednice princezny Alžběty a princezny Margaret Rose – obrázky mladých lidí, kteří pro ni představovali lepší věci. Doufám a věřím, že mladé dívky i dnes, žijící těžké životy na hrozných místech, si stáhnou a budou střežit své obrázky prince Williama a Kate.

Jaké je v tom všem nebezpečí? Domnívám se, že vychází z toho, když od jiných lidských bytostí očekáváme příliš mnoho. V roce 1981 se lidé nechali unést. Jako nejmladší redaktor těchto novin, a sám se v té době chystající na svatbu, měl jsem napsat úvodník den po královské svatbě. Napsal jsem, že davy lidí se radovaly, protože cítily, že “pravá srdce jsou na pravých místech”. Kdyby věděly, co se později odehrálo, nemohly by se cítit stějně.

Ukázalo se, trochu nepříjemně řečeno, že “část v kostele” byla narušena postranní částí. Lidé by odpustili lidskou slabost manželství, které se později rozpadlo, ale rozchod Charlese a Diany se stal tak hořkým, protože mnoho lidí usoudilo, že manželství bylo předstírané od samého začátku. Výsledkem bylo, že dynastický systém, zvyklý odolávat téměř jakémukoli množství osobní nedostatečnosti nebo manželských sporů, byl nepřipravený pro všechen hněv a zklamání. Byl obětí svého vlastního úspěchu.

Problémy za scénou z roku 1981 ale dnes neexistují. Nevěsta a ženich se dobře znají. Instituce, která byla v roce 1981 přehnaně sebevědomá, je nyní moudřejší, a to je dobře. Ale každé manželství je sázkou na to, co život může přinést, a na tom ostatně není nic špatného. Jsem hrdý na to, že žiji v zemi, která kolektivně sází na Williama a Kate.

Charles Moore