Mexiko je jednou z několika zemí na americkém kontinentě, které (ač to není příliš známo) byly po část své historie monarchiemi, a to nikoli jen jako koloniální součást evropských monarchií (jako do druhé poloviny 18. století prakticky celý Nový svět), ani jako samostatné monarchie, sdílející panovníka s některou evropskou zemí (jako je dnes například Kanada, Jamajka nebo Grónsko), ale jako císařství s vlastním panovníkem. V případě Mexika k tomu došlo dokonce dvakrát během jeho historie.

Současným pretendentem trůnu je Don Maximiliano de Götzen-Itúrbide, hlava císařského roku Habsburg-Itúrbide. Žije v Austrálii a oficiálně se nehlásí k císařskému titulu, nicméně je v kontaktu s mexickými monarchisty, kteří s jeho schválením například vytvořili internetovou stránku mexického císařského domu.

Monarchisté v dnešním Mexiku jsou nepočetní a nepříliš organizovaní, ačkoli v posledních desetiletích byl zájem o Mexické císařství poněkud oživen. Období druhého císařství se těší jisté popularitě jako pozoruhodná kapitola mexických dějin, ale oficiální pohled, který se učí ve školách a je přítomen v populární prezentaci historie například v televizních seriálech, je silně ovlivněn mnoha desetiletími republikánské dominance a maluje císařství vesměs negativně.

Historie

Mexiko má za sebou bohatou monarchistickou historii, představující většinu jeho dějin: Už před příchodem Evropanů tu existovaly domorodé monarchie, z nichž nejvýznamější nepochabně byla říše Aztéků. Na její tradici částěčně navázali i Španělé, kteří po porážce Aztéků zřídili místokrálovství Nové Španělsko, jehož hlavním městem se stalo úůvodní hlavní město Aztécké říše Tenochtitlán (dnešní Mexico City).

Místokrálovství Nové Španělsko existovalo tři sta let od roku 1519 do roku 1821. Na počátku 19. století se objevovaly snahy Mexičanů jak evropského, tak domorodého a smíšeného původu, o získání nezávislosti na Španělsku. Napoleonovo obsazení Španělska a dosazení jeho bratra Josefa Bonaparta na španělský trůn způsobilo v Mexiku nečekanou alianci liberálů a konzervativců v boji za nezávislost: liberálové usilovali o demokratizaci Mexika a osvobození od španělské vlády jako takové, zatímco konzervativci podporovali dynastii španělských Bourbonů, odmítali uznat Bonaparta na španělském trůně a nechtěli, aby španělská vláda zasahovala do mexických záležitostí. Mexická nezávislost byla vyhlášena roku 1810, ale občanská válka trvala až do roku 1821, kdy mexická armáda pod velením generála Agustína de Itúrbide obsadila Mexico City. 24. srpna toho roku byla generálem de Itúrbide a místokrálem Juanem O’Donojú podepsána Cordobská smlouva, potvrzující uznání samostatného mexického státu a 29. září 1821 byla formálně přijata Deklarace nezávislosti Mexického císařství.

První císařství

Když Mexičané začali usilovat o nezávislost, monarchie byla podobně jako v Brazílii jejich první volbou a ustavující dokumenty mexického státu to potvrdily Po vítězství Mexičanů ve válce o nezávislost byla jejich první představa o novém uspořádání vůči Španělskému království velkorysá: personální unie, díky které by se španělský král Ferdinand VII. zároveň stal císařem mexickým, zatímco jinak by byly oba státy řízeny zcela nezávisle na sobě, s vlastními zákony, vlastní vládou atd. (za pozornost stojí, že ke stejnému uspořádání o mnoho let později dospělo Britské impérium, přeměněné na Commonwealth: Alžběta II. je dnes také královnou Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a mnoha dalších států, které jsou jinak zcela nezávislé). Španělsko však ke své škodě odmítlo nezávislé mexické císařství uznat. I snaha nabídnout mexický trůn jinému členu bourbonské dynastie nebo některému z evropských princů byla také Španělskem bojkotována, a tak Mexiku Mexiku několik měsíců vládl Agustín de Itúrbide ve funkci regenta. 18. května 1822 propukla masová demonstrace vedená plukem z Celaya, kterému de Itúrbide dříve velel, a požadující jeho korunování císařem. Následujícího dne jej mexický kongres prohlásil císařem jako Augustina I. Jeho korunovace se konala 21. července 1822 v Mexico City.

Vedle nezpochybnitelné role císařství jako prvního nezávislého moderního státu na mexickém území vděčí Mexiko císaři Augustinovi mimo jiné za současnou vlajku a znak: Tři barvy mexické vlajky symbolizují tři garance, podle kterých bylo mexické císařství vyhlášeno (křesťanství, nezávislost a jednota), a symbol orla s hadem je založen na starém symbolu Tenochtitlánu, vycházejícím z indiánské legendy (Augustín I. se vědomě snažil navázat novou monarchii také na domácí tradici aztécké kultury).

Prvnímu mexickému císařství se stala osudnou zrada generála Antonia Lópeze de Santa Anna. Ten, ač dlouho vystupoval jako blízký spojenec císaře a přísahal mu věrnost, vycítil koncem roku 1822 příležitost, změnil strany a přidal se na stranu liberálů, kteří usilovali o nastolení republiky. Během pár měsíců se mu podařilo zmocnit se vlády na většině mexického území a císař Augustin byl 19. března 1822 přinucen k odchodu ze země. Santa Anna se ukázal stejně nespolehlivým spojencem pro své nové republikánské pány, jakým byl pro císaře, a pomáhal několika převratům a svržení několika prezidentů, až se i on sám několikrát chopil prezidentského úřadu a vlády v zemi. Mexiko v první polovině 19. století bylo chaotickou a nestabilní zemí, jejíž historie od vyhlášení republiky byla jednou dlouhou sérií převratů, občanských válek, revolučních pokusů a přelévání moci mezi soupeřícími klany a rozmanitými diktátory. Mimo jiné během této doby Mexiko ztratilo více než polovinu svého území (první mexické císařství zahrnovalo celý jihozápad dnešních USA včetně Texasu a Kalifornie a celou Střední Ameriku). Sám císař Augustin po svém odchodu do exilu sledoval zhoršující se situaci v Mexiku a poté co jej jeho přívrženci přesvědčovali, že když se vrátí do vlasti, přivítají jej Mexičané jako národního hrdinu a osvoboditele od republikánského chaosu, rozhodl se k návratu. Vstoupil opět na Mexické území 14. července 1824 v přístavu Soto la Marina a skutečně byl místním obyvatelstvem přijat s nadšením, ale než se mu podařilo získat dostatečnou lidovou podporu, byl zatčen, odsouzen za velezradu a 19. července postaven před popravčí četu. Jeho poslední slova byla: Mexičané! Umírám se ctí, nikoli jako zrádce; neponechejte tuto poskvrnu na mých dětech a mém odkazu. Nikoli, já nejsem zrádcem.

Druhé císařství

Vzhledem k tomu, jak vypadalo Mexiko od vyhlášení republiky, není divu, že obnovení monarchie považovali konzervativní politici za nejlepší způsob jak situaci v zemi konečně stabilizovat. Jako kandidáta na trůn si zvolili arcivévodu Maxmiliána Rakouského, mladšího bratra císaře Františka Josefa I., představitele jednoho z nejstarších a nejvlivnějších panovnických rodin v Evropě, který měl s Mexikem i historické vazby (španělská větev Habsburského rodu vládla španělskému impériu včetně území Mexika do roku 1700). Ustavení druhého mexického císařství je obvykle pokládáno za politický projekt francouzského císaře Napoleona III., který chtěl nastolit v Mexiku režim přátelský jeho Francouzskému císařství, aby měl na americkém kontinentě spojence proti USA, nicméně faktem je, že s první nabídkou trůnu arcivévodovi Maxmiliánovi přišli Mexičané sami už roku 1857, tedy dávno před francouzskou okupací Mexika.

Maxmilián nabídku zprvu odmítl, protože díky zkušenostem z vlády v Lombardsko-Benátském království měl oprávněné pochybnosti o tom, že bude moci vládnout skutečně podle svých představ. Jeho starší bratr císař František Josef I. jej všemi prostředky od přijetí nabídky odrazoval, zatímco jeho manželka jej naopak povzbuzovala. Po dlouhém váhání nakonec, když bylo obnovení monarchie potvrzeno plebiscitem, nabídku trůnu přijal a odjel do Mexika, kde se nechal korunovat jako císař Maxmilián I. Naučil se dobře mluvit španělsky, přijal mexické oblékání a zvyklosti a udělal vše pro to, aby se stal skutečným Mexičanem. Císařský trůn vnímal jako velkou příležitost k realizaci svých vlastních pokrokových představ o vládě a k počátku nové éry monarchie v Novém světě. Plánoval udělat vše co bude v jeho silách pro slavnou budoucnost Mexického císařství; dříve chaotický a rozdrobený stát měl díky dědičné monarchii získat tolik potřebnou stabilitu a stát se dominantní mocností Střední Ameriky, která by vyvažovala vliv Spojených států v Severní Americe a Brazilského císařství v Jižní Americe.

Císař Maxmilián byl zpočátku všeobecně vítán a velká část lidí sdílela jeho naději skvělé budoucnosti Mexika pod císařskou vládou. Jeho snaha o nestrannost se mu ale stala osudnou, protože mu brzy získala mnoho nepřátel z obou tradičních táborů v mexické společnosti. Liberálové jej odmítali ideologicky pro jeho císařskou hodnost a cizí původ, přestože někteří uznávali, že osobně proti němu nic nemají a udělal na ně dobrý dojem. Konzervativci zaase často byli zklamáni z toho, že naplno nepodporuje pouze vyšší společenské třídy velkostatkářů a snaží se do společnosti vnést modernizaci. Navíc se do vnitřních záležitostí Mexického císařství stále více míchaly USA, kterým se roku 1865 uvolnily ruce skončením občanské války. Zatímco Konfederace byla ochotna Mexické císařství uznat, vítězná Unie nikoli; prezident Johnson vůbec nepřijal císařovy vyslance a místo toho posílal materiální i finanční podporu povstalcům vedeným bývalým prezidentem Juárezem (dokonce když nedokázal pro oficiální pomoc povstalcům získat podporu Kongresu, nařídil aby americká armáda „ztratila“ množství zásob včetně zbraní poblíž mexické hranice). Císař Maxmilián netoužil po naprostém vítězství nad svými nepřáteli; nabízel těm kdo proti němu bojovali amnestii a Juárezovi dokonce pozici ministerského předsedy, pokud by zanechal ozbrojeného odporu, Juárez však jakékoli nabídky na smírné řešení odmítl.

Velká rána pro císařství přišla roku 1865: Tlak ze strany USA, finanční problémy a rostoucí hrozba ze strany Pruska přinutily Francii k postupnému stažení vojenské podpory z Mexika. Byla to zrada dohody, na základě které se Maxmilián rozhodl přijmout mexický trůn a která slibovala stabilizující přítomnost Francouzů. Stažení Francie znamenalo pouze nahrazení jejího vlivu v Mexiku vlivem USA, což logicky vedlo k posílení povstalců. Velká část populace, která dřívě podporovala císaře, nyní vycítila, že budoucnost patří republikánům, a rychle přesunula svou podporu k vítězící straně. Napoleon III. doporučil Maxmiliánovi, aby pro vlastní bezpečnost odešel z Mexika spolu s francouzskou armádou, ale Maxmilián odmítl. Mnozí ho označovali za snílka a romantika s nedostatkem citu pro praktickou politiku s jejími intrikami, nelze mu však upřít, že (jako mnoho členů habsburského rodu) byl mužem ct. Složil přísahu při své korunovaci, a proto nemohl zradit svůj lid a svou zemi ani v okamžiku hrozící porážky. Poslal proto do Evropy svou manželku, aby pokud možno získala podporu mocností, a zatím sám vytáhl na sever země s malou armádou mexických lajalistů, aby se střetl s republikány v rozhodující bitvě.

Od března do května 1867 vzdorovala císařská armáda obležení velkou přesilou republikánů ve městě Santiago de Querétaro. Císař prokazoval osobní statečnost, mnohokrát během bojů se sám vystavil nebezpečí, vydal své poslední peníze chudým okolo sebe a často spal na zemi mezi řadovými vojáky. Nakonec se rozhodl k průlomu republikánskými liniemi, ale plán byl zhacen zradou plukovníka Miguela Lópeze, který byl uplacen republikány, aby otevřel brány republikánskému oddílu. Město nakonec padlo 15. května a císař byl zadržen a uvězněn následujícího rána. Přestože mu vítězný republikánský generál nabídl poslední možnost uprchnout, císař odmítl opustit své loajální spolubojovníky, kteří by pro něj obětovali život. V krátkém vykonstruovaném procesu byl odsouzen k smrti a 19. června 1867 jako druhý ze dvou mexických císařů postaven před popravčí četu. Proti odsouzení císaře k smrti protestovalo mnoho významných osobností z celého civilizovaného světa, králové i prezidenti, liberálové i konzervativci, ale nelítostný Benito Juárez na popravě trval, protože se obával, že dokud bude císař naživu, bude mezi mexičany hořet plamen podpory monarchie a jeho vlastní vláda republikánského Mexika nebude nikdy bezpečná. Oficiálně to zdůvodňoval tím, že je třeba vyslat signál, že nestrpí žádnou vládu dosazenou zahraniční mocností (jako by jeho vlastní povstalecká armáda neuspěla hlavně kvůli masivní podpoře USA).

Spolu s císařem byli popraveni jeho loajální spolubojovníci, generálové Miguel Miramon a Tomas Mejia. Maxmiliánova poslední slova byla: Odpouštím všem a prosím všechny aby odpustili mně. Kéž je má krev prolita pro dobro země. Viva Mexico, viva la independencia! Generálové po jeho boku zemřeli se slovy Ať žije císař! na rtech.

Císařova poprava Mexiku nijak neprospěla: Lidé mnoha zemí pro jeho smrt truchlili, pro některé se potvdil předsudek o Mexiku jako barbarské zemi, které se měl Maxmilián raději vyhnout, pro jiné, včetně těch, kteří podporovali republiku a byli proti císařství, to byla skvrna na republikánské věci. Ve Francii značně utrpěla pověst Napoleona III., který měl podle mnohých lidí krev císaře Maxmiliána na svých rukou stejně jako Juárez. Navíc mexická vláda dále prohloubila svou ostudu tím, že dlouho odmítala vydat císařovy ostatky jeho rodině. Nakonec je ale rakušané získali a Maxmilián byl tak pohřben jako ostatní členové Habsburského rodu v Kapucínské kryptě ve Vídni.

Republikánské Mexiko se brzy propadlo do podobného chaosu a střídání prezidentských režimů, vojenských převratů, slabých republik a občanských válek jako předtím. Vize, kterou Maxmilián I. měl, nebyla nikdy uskutečněna a Mexiko zůstalo nestabilní a zaostalou zemí, která zásobuje Spojené státy americké emigranty.

Nakonec i Juárezův záměr udusit myšlenku mexické monarchie nebyl úspěšný. Přestože Maxmilián sám neměl žádné potomky, ještě za své vlády adoptoval jako dědice trůnu vnuka prvního císaře Augustina I., což byl velice významný krok, protože se tak sjednotil možný nárok na mexický trůn na základě prvního i druhého císařství a představitelé rodu Habsburg-Itúrbide zůstávají do dneška jasnými kandidáty monarchistů na mexický trůn.

Maxmiliánův dědic, korunní princ princ Agustín se vzdal svých titulů a nároku na trůn, aby se mohl vrátit do vlasti a sloužit v armádě, ale roku 1890 jej mexičtí monarchisté a staré šlechtické rodiny přesvědčily, aby veřejně vystoupil proti režimu Porfiria Díaze, nažež byl odsouzen ke čtrnáctiměsíčnímu vězení. Posléze odeel do exilu v USA, kde zemřel roku 1925. Jeho dědicem byl jeho bratranec Salvador, který se byl odstěhoval do Rakouska-Uherska a oženil se s maďarskou šlechtičnou, a následně pak jeho dcera princezna Maria Josefa. Přestože oficiálně nikdy nevznášela nároky na císařský trůn, po zrušení monarchie v Rumunsku, kde žila, ji tamější komunistická vláda na základě jejího císařského titulu roku 1948, i přes její pokročilý věk, zatkla jako třídního nepřítele. Zemřela následujícího věku za podezřelých okolností v komunistickém vězení. Jejím vnukem je současná hlava rodu a pretendent mexického císařského trůnu, Don Maximiliano.

Další informace:

• Mexický císařský dům
• Mexican Monarchism (The Mad Monarchist)
• Emperor Maximilian of Mexico (The Mad Monarchist)