Pro monarchii.cz

Jeden z nejobvyklejších argumentů, se kterým se monarchisté setkávají, je, že monarchie je nepřítelem demokracie a proto je špatná. Leckdo tvrdí, že je demokratem, a proto nemůže být monarchistou. Pokud budete mluvit o monarchii, rozhodně něco takového dříve či později uslyšíte.

Tento argument je ale z mnoha důvodů nesprávný. V prvé řadě, statistika jasně ukazuje, že dnešní parlamentní monarchie jsou demokratičtější než republiky. Index demokracie říká, že sedm z deseti nejdemokratitějších států na světě jsou monarchie, přičemž nejvíce demokratickým státem světa je Norské království. Takže funkce voleného prezidenta zjevně není pro demokratické fungování státu nijak zásadní a tvrzení, že monarchie je nějaký nedemokratický systém, je možné snadno vyvrátit.

Druhá věc, která je ještě podstatnější: Stojí za to si položit otázku, co to vlastně je demokracie. Tento pojem má totiž dost široký význam a rozdílné chápání může často způsobit nedorozumnění. Pokud bychom chápali demokracii v původním smyslu jako čistou vládu lidu, tak dnešní republiky řízené politickými stranami s tímto ideálem mnoho společného nemají. A pokud by měla být demokracie prostě vládou většiny, tak bychom se mohli rozloučit s právním státem a jakoukoli ochranou menšin.

Proč by fakt, že monarchie není populistická forma vlády, měl být hříchem? Jedna z největších ctností monarchie je ta, že představuje vládu práva, nikoli vládu davu. Člověk musí míst na paměti, že to, co je populární mezi masami, není automaticky dobré. Mnoho nejkrvelačnějších diktátorů vystoupalo na vrchol demokratickou cestou, protože říkali to, co lid chtěl slyšet. Naopak mnoho potřebných reforem je nepopulárních mezi obyvatelstvem, což je důvod, proč je demokratické vlády provádějí jen s nechutí a pokud je už provedou, moc dlouho se u moci neohřejí. Přesto jsou tyto reformy potřebné a často představují předpoklad úspěšného přežití státu a společnosti.

Při debatě o monarchii a republice téměř s jistotou přijde argument finančních nákladů. Proč bychom si měli vydržovat ještě nějakou královskou rodinu, co pak máme peněz na rozhazování? Monarchie je prostě moc drahá!

Tento argument, snad vyvolaný představou honosného dvora Ludvíka XIV., je ve skutečnosti na hony vzdálen faktům. Někteří panovníci (například kníže Lichtenštejnský) nestojí stát ani halíř, protože prostě žijí ze svého. Ve Spojeném Království například peníze, které státu přinášejí Korunní statky, dalece převyšují  pravidelný obnos, který královská rodina od státu dostává; Británie tedy vlastně na monarchii vydělává. Některé země (jako Austrálie, Jamajka a Kanada) s Británií monarchii sdílejí a neplatí za ni nic.

Naproti tomu republiky často vydávají na prezidenta, jeho kancelář, ochranu, reprezentaci a další výdaje, včetně doživotních platů exprezidentů více, než monarchie na své královské rodiny. A to jsme ani nezmínili astronomické náklady na pravidelné prezidentské volby, jichž jsou monarchie ušetřeny.

Více se dočtete v tomto článku.

Odpůrci monarchií často uznávají zásluhy, kterých dosáhli velcí panovníci jako Karel IV., ale obratem poukáží na nějaký případ panovníka neschopného nebo rovnou slabomyslného a dotazují se, jak chtějí monarchisté něčemu takovému zabránit.

Stejnou otázku ale můžeme položit i u prezidentů. To, že je někdo zvolen nějakým demokratickým mechanismem, ještě vůbec neznamená, že bude ideálním a schopným kandidátem pro danou funkci. Přitom odstavení prezidenta z funkce vůbec není nic jednoduchého a dělo se v historii jenom zřídka. A to republikánských vůdců, kteří vkazovali znaky potstatné nekompetentnosti, nebylo zase tak málo.

Když není panovník schopen vykonávat svou funkci jak by měl, má každá monarchie mechanismy, jak tento nedostatek nahradit – ať už částečným předáním kompetencí, plnou vládou regenta (kterým může být například následník trůnu), nebo přímo abdikací ve prospěch následníka. Zároveň členové rodu, u kterých bylo zřejmé, že kvůli nějakému postižení nebudou schopni panovnický úřad zodpovědně zastávat, byli často z posloupnosti následnictví vynecháni. Konec konců, ukažte aspoň na jednoho panovníka za posledních sto let, který by byl skutečně neschopný.

Obecným argumentem proti monarchii je, že je zastaralá a v dnešním světě pro ni prostě už není místo.

Tento názor nejspíš vychází ze skutečnosti, že během posledního století byl neobvykle velký počet monarchií nahrazen republikami. To přece ale ještě samo o sobě vůbec nemusí znamenat, že jeden systém je nenapravitelně zastaralý, zatímco druhý jednoznačně pokrokovější a vyspělejší. Stejně tak v době zániku starořeckých demokracií, nahrazení římské republiky císařstvím, nebo přechodu italských městských republik pod dědičnou vládu mohli mít lidé dojem, že demokracie či republika je zastaralý režim, protože monarchie byla právě na vzestupu.

Je pravda, že monarchie je starobylé státní zřízení, které v mnoha různých podobách přirozeně vznikalo od počátku lidské civilizace. Že je něco starobylé, ale ještě nemusí znamenat, že je to také zastaralé. Ostatně samo hodnocení společenských institucí měřítkem zastaralosti a pokrokovosti ve stylu marxistického historického materialismu je dosti nebezpečné. Monarchie a republiky se během historie lidstva mnohokrát vystřídaly (byť republiky většinou vydržely kratší dobu); proč bychom si měli myslet, že naše doba má patent na moudrost, a že když na počátku 21. století ve světě republikánská forma převažuje, bude tomu tak navždycky?

Odpůrci monarchie často argumentují samotnou historií posledních dvou set let. Koncem 18. století byla monarchie dominantním státním zřízením v celém známém světě, zatímco dnes je výrazná většina států republikami. Kdyby byla monarchie tak úžasná, říkají, musela by se přece udržet ve většině světa dodnes.

Za prvé: Zdůvodňovat, že něco je dobré jen na základě toho, že je to rozšířené, je alibistická argumentace. Se stejnou logikou by se třeba dalo říct, že komunismus asi nebyl zase tak špatný, když se udržel v půlce světa po mnoho desetiletí.

Za druhé: Tento argument by mohl platit pouze tehdy, kdyby byly všechny monarchie zrušeny na zákkladě svobodného rozhodnutí obyvatel příslušných států. Což se rozhodně nestalo. Většina monarchií padla buď kvůli hrubé síle, zneužité odhodlanou menšinou k uspořádání převratu či revoluce, nebo proto, že země byla poražena ve válce a zhroutila se, nebo vměšováním některé cizí mocnosti. Případně kombinace předchozího. Jen v ojedinělých případech bylo uspořádáno referendum, které monarchii zrušilo (většinou se i tak odehrávalo v dost pohnutých časech). Navíc dnešní monarchie objektivně patří mezi nejsvobodnější a nejvyspělejší státy. Kdyby byly republiky tak úžasné, neměl, nemělo by se jejich občanům žít lépe než v monarchiích?

Někdy lidé uznávají, že celá ta královská rodina je sice hezká věc, ale stojí stranou od společnosti. Jak může reprezentovat národ někdo, koho si (na rozdíl od prezidenta) občané vůbec nezvolili?

Tento argument se ale dá snadno obrátit a využít proti volenému prezidentovi: Jak může reprezentovat někdo, proti komu významná část lidí ve volbách hlasovala? Žádného demokratického prezidenta nikdy nevolilo 100 % oprávněných voličů, ba ani 100 % z hlasujících. Samozřejmě že se prezidentem může stát respektovaná osobnost, kterou vezme za svou výrazna většina obyvatel, zpravidla to tak ale není. Francouzský prezident Hollande je agnostický socialista; jak může zastupovat Francouze, kteří jsou katolíci nebo podnikatelé? Americký prezident Obama je liberál z Havaje; jak může reprezentovat třeba konzervativce z Jižní Karolíny? Italský prezident Napolitano je dlouholetý komunista; je to reprezentativní pro většinu italské společnosti? Přesto všichni tito odvozují svou legitimitu pouze od hlasování lidu, který je zvolil.

Na rozdíl od parlamentu, který může a měl by reprezentovat názorovou členitost společnosti, je hlava státu jediná osoba a jejím úkolem není reprezentovat jeden (byť nejsilnější) názorový proud. Panovník, právě díky tomu, že stojí stranou, může reprezentovat národ právě díky tomu, že nebyl zvolen jednou určitou skupinou, neboť jeho legitimita je jného druhu.

Častým argumentem zejména v republice, kde mají politici sklon zaštiťovat se tím, že je lidé zvolili, je tvrzení, že dědičná monarchie není spravedlivý systém.

Ale proč by tento rozdíl měl být až tak problematický. Neidealizujme si republiku; žádný systém vybírání představitele státu není stoprocentně spravedlivý. Většina lidí se jistě shodne, že hlavou státu by se měl stát ten, kdo je pro danou funkci co nejvíce kvalifikovaný. Copak je tedy spravedlivé, že tuto funkci získá někdo jenom proto, že je ze všech uchazečů nejpopulárnější? Copak se má do čela státu postavit člověk na základě toho, že umí řečnit přesvědčivěji než ostatní, je fotogeničtější, umí lépe lhát, má lepší tým mediálních poradců, dobrou pozici ve své politické straně, víc peněz nebo bohatší sponzory, kteří mu zaplatí volební kampaň? Copak je spravedlivé, že se do čela státu postaví ten, kdo má tak velkou touhu po moci a sebedůvěru, že dokáže úspěšně projít volební kampaní?

Pokud bychom považovali model dědičného následnictví ze principiálně nespravedlivý, museli bychom odmítnout princip dědictví jako takový. Je snad nespravedlivé, že po smrti pana domácího získají dům jeho děti? Bylo by spravedlivější, kdyby se sešel domovní výbor a odhlasoval si, komu bude dům přidělen?

V monarchii se nestává novým panovníkem někdo, kdo uspěl v soutěži popularity nebo kdo má vlivné spojence, člověk, který desítky let strávil přípravou na svou funkci. V republice bohužel často prezident i při nejlepší vůli stráví první polovinu svého mandátu učením se, jak ve své funkci vystupovat, a druhou polovinu přípravou na boj o znovuzvolení – stěží právě model efektivity.

Někteří lidé považují monarchii za systém, který se diskreditoval mnoha válkami a krutostí; lepší proto podle nich je mít slabou republiku, než riskovat nástup silného a krutého panovníka.

Ano, existovalo mnoho panovníků, kteří z různých důvodů vedli dobyvačné války. Bylo mnoho panovníků, kteří přísně trestali vzpouřence a odpůrce. Ale žádný z monarchů starověku či středověku se nedopustil takového masakrování ve válkách nebo teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu, jakého bylo lidstvo svědkem od začátku věku revolucí. Někteří panovníci byli krutí, ale žádný z nich nedosáhl takové zvrácenosti jako republikánští vůdci Robespierre, Stalin, Mao Ce-tung nebo Pol Pot. Teprve v éře masové politiky a státních ideologií se vlády začaly dopouštět programového vraždění vlastního obyvatelstva. Žádná monarchie nikdy nerozpoutala tak děsivou válku jako nacionální socialista Hitler ve jménu svého národa. Žádný monarcha nikdy ani zdaleka nezabil tolik vlastních poddaných, jako komunističtí vůdci 20. století ve jménu lidu a spravedlnosti.

Monarchové jsou často srovnáváni s různými diktátory a autoritářskými vládci, kteří se k moci nedostali demokratickou volbou. V některých diktátorských režimech (Severní Korea, Kuba, Sýrie) se dokonce i předává vláda v rodině. Není tedy monarcha jenom takový diktátor, který se jinak nazývá a nosí korunu?

Rozhodně ne. Každý diktátor je z podstaty věci selfmademan. Za svou pozici vděčí vlastní ctižádosti, bezohlednosti, charismatu a schopnosti využít příležitost a když si jednou vydobyl cestu na vrchol, necítí se zavázán lidem ani Bohu. Talent v získávání moci však většinou není doprovázen schopnostmi státnickými a diplomatickými, ba ani obyčejnou slušností a z toho vyplývá obvyklý hrubý a bizarní dojem, jakým tito lidé působí. Nesvazováni tradicemi mohou vládnout podle vlastních rozmarů a jejich hlavním cílem je získanou moc udržet.

Naproti tomu monarcha je tradicemi, zvyklostmi a zákony nucen vládnout jistým způsobem (což neplatí pouze pro dnešní evropské panovníky s velmi omezenými pravomocemi; i ve středověku byli panovníci svázáni platnými zákony). Pro svou roli je budoucí král připravován od raného dětství a získává maximální možnou průpravu ve společenské, politické a diplomatické oblasti – všechno s ohledem na to, aby byl co nejlepším panovníkem. A za svou pozici nevděčí na rozdíl od diktátorů vlastním schopnostem, takže k ní může přistupovat s pokorou a jeho cílem, místo udržení jednou získaného, může být potvrzení toho, že je svého postavení a své funkce hoden.

Členové královských rodin jsou často považováni za lidi, kteří si užívají života v luxusu a jsou zcela odtrženi od svých poddaných a nemají tušení, jak žijí běžní lidé a s jakými problémy se potýkají.

Mnoho lidí tomu věří, ale není to pravda. Život panovníků je nepochybně specifický, ale to ještě neznamená, že by se celý život oddávali luxusu a neznali problémy běžných lidí. (Ostatně, kteří lidé jsou vlastně ti „běžní“?) Britská Královna Alžběta II. pracovala za války jako mechanička a řidička nákladního vozu, její vnuk princ William služí jako řadový voják v Afghánistánu, thajský král je velmi dobrým jazzovým hudebníkem a skladatelem, dánská královna Markéta II. je dobrá malířka a pod pseudonymem ilustrovala mnoho knih, včetně dánského vydání Pána prstenů, japonský císař si sám pěstuje rýži, kambodžský král byl před nástupem na trůn prakticky anonymním instruktorem tance a mnoho dalších následníků trůnu dnes pracuje po mnoho let v běžných zaměstnáních, často záměrně na místech, kde nejsou běžně známi. A i když se oddají výkonu své funkce, rozhodně to neznamená život v zahálce s šampaňským a kaviárem.

Porovnejte to s bezpočtem prezidentů, kteří často byli profesionálními politiky a po celý život střídali funkce ve svých stranách, zastupitelstvech, parlamentech a dobře placená teplá místečka v nejrůznějších výborech, komisích a dozorčích radách, nikdy nesloužili v armádě (na rozdíl od většiny panovníků) a stěží poznali jiný život než koloběh projevů, zasedání, zákulisních jednání a voleb.