Pro monarchii.cz

Jistou problematickou stránkou republiky je to, že prezidenti se poměrně často střídají. Jelikož se prezidentské volby konají skoro stejně často jako parlamentní, jen těžko může prezident vůči politické scéně hrát takovou stabilizující roli, jaká je jeho úřadu připisována a jaká by funkci hlavy státu příslušela. A to platí tím spíš, že prezident zpravidla pochází přesně z těch politických (stranických) kruhů, jako poslanci parlamentních stran.

Naproti tomu v parlamentní monarchii délka panování monarchy zpravidla překlenuje mnoho funkčních období demokraticky zvolených vlád. Zatímco se vlády přirozeně střídají podle momentální politické konstelace, panovník zůstává ve funkci řádově déle a dává tak politickému životu v zemi dlouhodobější perspektivu, měřítko a oporu.

Základní myšlenka, na které je republikánský a demokratický systém postavený je to, aby si lidé vládli sami. Jenže lidé prostřednictvím hlasování prostě nemohou rozhodovat o všech záležitostech řízení státu; aby nějaká státní organizace mohla vůbec fungovat, musí někdo přijímat a uskutečňovat rozhodnutí, tedy demokracie musí být aspoň zčásti nepřímá, zastupitelská. V tom ale nastává problém: Politický život se řídí zákonitostmi, které jsou běžnému člověku těžko pochopitelné; je plný komisí, výborů, koalic, frakcí, funkcionářů a poradců, točí se kolem hlasování, vyjednávání, schvalování, přijímání, prohlášení a odvolávání, v horším přípaně kolem tunelování, uplácení, přetahování, obviňování a popírání. Hlavními událostmi a milníky jsou volby všeho druhu, případně občas hlasování o nedůvěře, pád vlády nebo přijetí kontroverzního zákona. Některé z těchto věcí jsou pochopitelné, jiné méně, ale všemu tomu chybí nějaký lidský rozměr.

Jedním z problémů současné společnosti je ztráta významu přirozených rodinných vazeb. Liberální společnost klade velký důraz na svobodu a individualitu jedince – člověk tím sice získává mnoho možností, jak ovlivňovat svůj osud, ale zároveň se tím oslabují tradiční rodinné vazby, které po tisíciletí tvořily základní strukturu společnosti a bránily tomu, aby se člověk stal zcela izolovaným jedincem. Toto odbourávání tradičních vazeb je samozřejmě dlouhodobý trend, o kterém se mluví už po mnoho desetiletí, ale to ještě neznamená, že to tak je v pořádku a že se tomuto trendu máme podřídit.

Monarchie má proti republice v tomto směru podstatnou výhodu: V čele státu totiž nestojí pouze jednotlivec, ale celá královská rodina.

V Česku je běžné spojením „za časů monarchie“ odkazovat na staré Rakousko-Uhersko. Ve spojení s dlouho tradovanými mýty o třech stech letech temna a „žaláři národů“ to mezi lidmi evokuje představu něčeho zastaralého, překonaného, ne-li rovnou středověkého. Když se pak člověk označí za příznivce monarchie, dočká se často nevěřícných pohledů a je považován buď za recesistu, nebo za blázna.

Nechme teď stranou, že za Rakouska-Uherska se nežilo zdaleka tak špatně, jak se po většinu 20. století tradovalo, a zůstaňme v současnosti. Lidé, kteří myšlenku monarchie a priori odsuzují, si obvykle neuvědomují, že i dnes existuje velké množství států, kde monarchie jako státní zřízení funguje naprosto přirozeně a k plné spokojenosti obyvatel.

Kolik je asi u nás lidí, kteří nikdy neslyšeli o britské královně Alžbětě II.? Moc jich nebude. Ale který ze světových prezidentů se může pyšnit podobnou proslulostí? Kromě amerického snad ruský, možná francouzský, ale jiný už opravdu jen stěží.

Samozřejmě, celkem pochopitelná námitka může znít, že význam a proslulost britské královny je přímo úměrný významu Velké Británie. Spojené království je jednou z nejvýznamnějších zemí v Evropě, a tak s britskou královnou přirozeně můžeme srovnávat jen představitele podobně významných zemí. Má to ale jeden háček: Prezidenti USA, Ruska či Francie jsou politici s velkými výkonnými pravomocemi, kteří svým zemím skutečně vládnou; každý den mají možnost svými rozhodnutími ovlivnit životy milionů lidí. Něco takového se rozhodně nedá říct o panovnících v konstitučních monarchiích – a přesto jsou přinejmenším stejně známí.

Mnoho lidí pokládá za samozřejmé, že demokrat nemůže podporovat monarchii a že demokracie a monarchie jsou navzájem se vylučující pojmy. Jenže takový pohled je ovlivněn tím, že žijeme v republice a ta se přirozeně snaží sama sebe ukázat v co nejlepším světle. Proto už od doby, kdy byla v našich zemích monarchie zrušena, je nám předkládán republikánský pohled na dějiny, líčící monarchii jako něco nepatřičného a neslučitelného s moderní demokracií.

To ovšem není zdaleka tak jasné, jak se to na první pohled může zdát. Naznačuje to už podoba států dnešní Evropy: Vidíme mnoho monarchií, které jsou vyspělými, demokratickými zeměmi. A instituce monarchie není v těchto zemích jenom něco mlčenlivě trpěného; většina lidí zpravidla nedá na monarchii a panovnickou rodinu dopustit a rozhodně ji nepovažuje za překážku pro demokratické zřízení své země. Můžeme ale jít dokonce ještě dál a říct, že monarchie nejen není překážkou pro demokracii, ale dokonce může demokracii i posilovat.