Před pár dny jsme mohli zaznamenat zprávu o vysoké popularitě, které se těší norská královská rodina. Přímo se nabízí srovnání s tím, jak si stojí naši ústavní činitelé; nikoho by ovšem nemělo překvapit, že čeští politici z tohoto porovnání právě úspěšně nevyjdou.

Norského krále Haralda V. podle nedávného průzkumu hodnotí pozitivně plných 93 % občanů – číslo o kterém si prezidenti v republikách mohou jen nechat zdát. Nejedná se ale pouze o osobní popularitu krále; velmi vysoké oblibě se těší i další členové královské rodiny: Královna Sonja 81%, korunní princ Haakon 89 % a jeho manželka korunní princezna Mette-Marit 79%.

Jediným členem královské rodiny s popularitou pod padesát procent je princezna Märtha-Louise, která ale nemá mnoho reprezentačních povinností a je veřejnosti známa spíše svými soukromými aktivitami jako spisovatelka. Neobyčejně vysoká obliba korunního prince naznačuje, že Norové mohou doufat v bezproblémový přechod, až jednoho dne nastoupí na trůn jejich země jako král Haakon VIII.

A jak jsou na tom čeští ústavní činitelé? Průzkumy z posledních měsíců ukazují, že prezident Klaus má podporu pouhých 49 % lidí, což je docela na pováženou, protože funkce prezidenta se v Českých zemích těší tradiční úctě a respektu už od dob, kdy tatíček Masaryk vyplnil prázdné místo po stařičkém mocnáři Františku Josefu I.; zatímco ale ještě před pár lety se důvěra lidí v prezidenta pohybovala okolo 70 %, panu Klausovi se ji podařilo během posledních let významně srazit. Další politici na tom nejsou o nic lépe: Z ústavních činitelů má premiér Nečas důvěru 25 % lidí, předsedkyně sněmovny Němcová 38 % a předseda senátu Štěch pouhých 14 %.

Můžete namítnout, že se tu srovnává nesrovnatelné, protože královská rodina je něco úplně jiného než straničtí politici a že král v konstituční monarchii je v podstatě jen na okrasu, nic nedělá, a tedy zpravidla ani nemá co zkazit. Něco pravdy na tom samozřejmě je; krále opravdu těžko můžeme srovnávat s jakýmkoli politikem včetně prezidenta, ovšem tím spíš si můžeme uvědomit, jak našemu státu v čele taková postava schází. Pokud si ale myslíte, že panovník v konstituční monarchii je pouze na okrasu a nic nedělá, aby nic nezkazil, pak právě Norsko může být dobrým důkazem, že tomu tak není. Za druhé světové války to byl právě norský král, kdo se symbolicky postavil do čela odporu proti nacistické okupaci a představoval zcela nezpochybnitelnou autoritu zosobňující svobodné Norsko v kontrastu s kolaborantskou Quislingovou vládou. Později právě instituce monarchie umožnila ustavit zcela legitimní exilovou vládu a zachovat kontinuitu norského státu. Moderní monarchie, přestože je zdánlivě v běžném politickém životě pasivní a propůjčuje všechny pravomoci jiným institucím, představuje důležitou pojistku v kritických momentech. Příklady by se daly zmínit i další: Podobně jako v Norsku byly za druhé světové války monarchie symbolem národní identity a kontinuity proti nacistické okupaci i v dalších zemích, mimoto například italský král Viktor Emanuel III. odvoláním Mussoliniho usnadnil pád fašistického režimu, španělský král Juan Carlos I. z titulu vrchního velitele ozbrojených sil zabránil vojenskému puči a prosadil přechod k demokracii.

Výstižně to vyjádřil slavný německý sociolog Max Weber: Parlamentní monarchie plní roli, kterou volený prezident nikdy splnit nemůže. Formálně omezuje mocichtivost politiků, neboť v ní je nejvyšší úřad ve státě jednou provždy obsazen.

Publikováno také na blogu cadil.blog.idnes.cz