Pro monarchii.cz

Litva je stát v severovýchodní Evropě na pobřeží Baltského moře, bývá zařazována jako jeden ze tří Baltských států. Litva má podobnou rozlohu jako Země Koruny české, ale počet obyvatelstva je jen třetinový: zhruba 3,3 milionu.

Sočasným pretendentem trůnu je Vilém Albrecht Württemberský, vévoda z Urachu, vnuk posledního litevského krále Mindaugase II.. Jeho mladší bratr Inigo podnikl nedávno cestu po Litvě za pozornosti místních médií a pro litevskou televizi uvedl, že kdyby se mu dostalo té cti a litevský trůn mu byl nabídnut, neodmítl by jej. Kromě toho vyjádřil svůj pozitivní vztah k Litvě a snahu udělat něco přínosného pro litevský národ. Svěřil se s tím, že prostudoval poznámky svého děda krále Mindaugase II, který plánoval pro Litvu mnoho reforem, a i pro dnešní svět jsou tyto myšlenky přínosné.

Litva sice nepatří mezi země známé rozvinutým monarchistickým hnutím, ale existuje tu Monarchistická společnost, která si klade za cíl obnovu Litvy jako monarchie.

Historie

Litva má dlouhou tradici vlastní monarchie; pocházel odtud jeden z nejmocnějších panovnických rodů pozdního středověku, Jagellonci. Zajímavé na dějinách Litvy však je, že po většinu své historie včetně doby své nevětší slávy se litevská monarchie honosila pouze titulem velkoknížectví, ale přesto se během staletí objevily dokonce tři příležitosti, během nichž se, vždy na krátkou dobu, stala královstvím.

Zakladatelem litevského státu a také prvním králem byl Mindaugas I. ve 13. století. Tehdy byla Litva jednou z posledních oblastí Evropy, která dosud oficiálně nepřijala křesťanství. Byla konfederací kmenových knížectví, která byla stále více ohrožována Řádem německých rytířů. Právě Mindaugas se jako první litevský vládce rozhodl roku 1251 přijmout křesťanství, čímž získal podporu papeže a dalších evropských křesťanských vládců. Už roku 1253 byl Mindaugas korunován králem. Jeho slibná vláda však skočila roku 1263, kdy byl zavražděn.

Litva se pak z větší části vrátila k pohanství, královský titul byl ztracen a kvůli vnitřním sporům se dlouho neobjevil nový silný vládce. Na počátku 14. století se ovšem Litva opět konsolidovala jako velkoknížectví pod vládou knížete Gediminase (1316-1341), který dobyl rozlehlé oblasti na jihu a východě. V tom pokračoval i jeho syn Algirdas. Koncem 14, století propukly spory o nástupnictví mezi Gediminasovými potomky, Jogailem a Vytautasem. Jogailo (Jagello) se nakonec stal manželem polské dědičky trůnu Hedviky a tím získal polský královský trůn. Roku 1385 byla uzavřena Krewská smlouva, podle které se Jogailo stal polským králem pod jménem Vladislav (stal se zakladatelem Jagellonské dynastie, která kromě polského trůnu obsadila později i český a uherský), ale podmínkami bylo přijetí křesťanství jeho i litevských podaných (tak se již Litva definitivně christianizovala) a částečné podřízení Litvy polské koruně.

Litevským knížetem se ale stal Jagellův bratranec Vytautas (1392-1430), kterému se podařilo dále rozšířit území Litvy, která za jeho vlády dosáhla ohromné rozlohy a rzprostírala se od Baltského po Černé moře. Dalším Vytautasovým úspěchem bylo vítězství v bitvě u Grunwaldu roku 1410, kde bojovali Litevci a Poláci (s podporou z Českého království) proti tradičnímu nepříteli Litvy, Řádu německých rytířů. Roku 1429 Vytautas nakonec dosáhl uznání královského titulu a stal se tak druhým králem Litvy jako Vytautas I.. Koruna, kterou mu císař poslal, byla ale po cestě zabavena polskými šlechtici. Dříve než do Litvy dorazila druhá koruna, Vytautas však roku 1430 zemřel.

Protože Vytautas nezanechal žádného potomka, propukly po jeho smrti opět spory o následnictví, které skončily personální unií s Polskem. Vlivem polských šlechticů, kterým se hodilo oslabení Litvy, už další panovníci používali pouze polský královský titul a nikoli Litevský. V následujících staletích pak byla unie Polska a Litvy postupně utužována a význam Litvy ve srovnání s Polskem se oslaboval. Roku 1569 byla podepsána smlouva známá jako Lublinská unie, která měla nejen společného vládce, ale také sejm, měnu, zahraniční a obrannou politiku; obě země si však ponechaly určitou autonomii a vlastní úřady, soudy a vojsko.

Na východě povstal nový mocný soupeř – Rusko, které postupně připravilo Litvu o velkou část území. Stále však zůstávala jako velkoknížectví významnou součástí polsko-litevského státu.

Narůstající moc šlechty ve společném státě znamenal oslabení moci panovníka a vytvoření fakticky volené monarchie (někdy též nazývána aristokratická republika – jedná se opravdu o uspořádání na rozhraní republiky a monarchie), což se nepříznivě promítlo na zahraniční politice a stalo se polsko-litevskému státu osudným. Na konci 18. století se tři sousedící velmoci (Rusko, Prusko a Habsburská monarchie) podíleli na trojím dělení Polska (a Litvy), kdy stát zcela zanikl. Téměř celé území Litvy se tak stalo součástí Ruska (malá část připadla Prusku).

Na rozdíl od Polska, které bylo obnoveno po Vídeňském kongresu roku 1815 aspoň jako království v personální unii s Ruskem, dočkala se Litva obnovení své státnosti až za první světové války. Německá armáda tehdy dobyla Litvu a Litevci vyhlásili 16. února nezávislost na Rusku. Německo přišlo s několika návrhy na připojení Litvy ke svému území, například formou personální unie s Německým císařstvím, ale Litevci tyto návrhy zásadně odmítali. Jako nejlepší prostředek k uhájení nově vzniklé nezávislosti se rozhodli k obnovení domácí monarchie. 4. června nabídla litevská rada trůn Vilémovi Württemberskému z Urachu. Ve výběru pravděpodobně hrála roli katolická víra, úspěšná vojenská kariéra a také to, že jeho manželka byla potomkem dvou litevských velkoknížat, zvolených v 18. století. Vilém nabídku přijal a 11. července 1918 roku byl řádně zvolen králem pod jménem Mindaugas II.. Německo toto rozhodnutí neakceptovalo, a králi Mindaugasovi proto bylo znemožněno do Litvy vůbec přijet. Mindaugas se nicméně ihned začal učit litevsky a obdržel dopis od papeže Benedikta XV., který vítal jeho výběr jako krále Litvy a blahopřál mu. Mindaugas také zpracoval návrh ústavy nového Litevského království. Litevci za svým novým králem stáli a noviny Lietuvos aidas odmítly uveřejnit článek kritizující krále, načež byly německým vojenským velením na měsíc zavřeny.

Když nicméně na sklonku roku 1918 bylo zřejmé, nejenže Německo prohraje válku, ale také že v kurzu se vlivem Francie a USA ocitnou republiky, snažila se Litevská rada rychle se zbavit všech svých vazeb na Německo a také na monarchistickou vládu, a tak král Mindaugas II. nikdy nedostal šanci ujmout se vlády. 2. listopadu 1918 vzala litevská rada formálně zpět svou nabídku trůnu (což bylo ovšem v rozporu s tím, že Mindaugas II. už králem zvolen byl) a navrhla novou provizorní ústavu, která nechala rozhodnutí mezi monarchií a republikou na ústavodárném shromáždění. Ústavodárné shromáždění však už se myšlenkou monarchie vůbec nezabývalo a rovnou přijalo novou ústavu Litvy jako republiky.

Další informace:

• The Mad Monarchist: Mindaugas II.