Pro monarchii.cz

Maďarský královský znak – dnes platný státní znak

Maďarsko je vnitrozemská země ve střední Evropě se zhruba 10 miliony obyvatel. Je členem EU a NATO.

V češtině se tradičně pro historické maďarské království do roku 1918 používá označení Uhersko (podle německého Ungarn), zatímco pro maďarský stát po roce 1918, včetně království v letech 1920-1946, Maďarsko (podle vlastního maďarského Magyarország). Tento rozdíl se opírá o odlišení původního mnohonárodnostního státu a pozdějšího národního státu Maďarů. Nicméně v maďarštině, stejně jako ve většině jiných evropských jazyků, takové rozlišení neexistuje a pro maďarský státní útvar se po celou dobu jeho existence používá stejné slovo, takže ani striktní rozlišování mezi Uherskem a Maďarskem není nutné a může být naopak i zavádějící, neboť roku 1920 nevzniklo žádné nové království, ale bylo formálně obnoveno to původní.

Současným pretendentem trůnu je stejně jako v zemích Koruny české hlava rodu Habsbursko-Lotrinského, arcivévoda Karel. Panovnický rod  ale v Maďarsku reprezentuje Karlův mladší bratr, arcivévoda Pavel Jiří, který žije trvale v Budapešti a angažuje se politicky a diplomaticky ve prospěch madarského státu mimo jiné na půdě Evropské unie.

Monarchismus v dnešním Maďarsku není příliš politicky významný a organizovaný, přesto ale oxistuje mnoho spolků a internetových stránek zaměřených k propagaci Maďarského království (např. Gondolatok a Királyságrol, Regnum). Podstatné je, že i mezi lidmi, kteří by se sami přímo za monarchisty neoznačili, se těší historie Maďarska jako království značné úctě.

Monarchie sice v Maďarsku po pádu komunismu nebyla obnovena, ale přesto se maďarský stát přihlásil k tradici Maďarského království. Státním znakem je opět stal původní královský znak s královskou korunou, což je mezi republikami poměrně rarita. Svatoštěpánská koruna je obecně chápána jako nesmírně významný posvátný symbol národní jednoty. A nová ústava z roku 2011 dokonce mění oficiální název státu z Maďarské republiky na pouhé Maďarsko (jediná další republika, která nemá slovo republika uvedeno ve svém oficiálním názvu, je sousední Rumunsko).

Historie

Maďarský stát má za sebou více než tisíceletou historii, přičemž mnohokrát sdílel společného panovníka s českými zeměmi. Jeho počátek byl položen v 9. století po příchodu Maďarských kmenů z východu a jejich usazení v Panonské kotlině. Prvním maďarským knížetem se stal roku 896 Árpád, zakladatel rodu Árpádovců. V roce 955 byli Maďaři poraženi císařem Otou I. s pomocí českého knížete Boleslava I. v bitvě na Lechu a vzdali se dobyvačných a nomádských způsobů. Následně přijali křesťanství a díky tomu získal roku 1000 svatý Štěpán jako první uherský vládce královský titul.

Maďarské království pak založil svatý Štěpán roku 1000. Monarchie existovala s krátkými přestávkami až do zrušení komunisty v roce 1946. Dynastie Arpádovců vymřela roku 1301 a na uherský trůn se dostal syn českého krále, Přemyslovec Václav III.. Po smrti svého otce roku 1305 zdědil i český a polský trůn a nakrátko spojil všechny tři země v personální unii, ale už roku 1306 byl zavražděn a s ním skončila i Přemyslovská dynastie, aniž by měla šanci se na uherském trůně uchytit. Následně usedl na trůn rod Anjouovců a po jejich vymření roku 1387 Zikmund Lucemburský, bratr českého krále Václava IV.. Když Václav roku 1420 zemřel bez potomků, Zikmund opět spojil České a Uherské království pod vládou jednoho panovníka. Už od 14. století však začali Uhersko z jihu obtěžovat muslimští Turci.

Po smrti krále Zikmunda přešlo dědictví obou království na Albrechta Habsburského a následně jeho syna Ladislava Pohrobka. Během vlády nezletilého Ladislava však v Uhrách (podobně jako v Čechách Jiří z Poděbrad) získali velký vliv šlechtici a zejména zemský správce Jan Hunyadi. Po Ladislavově smrti bez potomků tak byl králem zvolen a korunován Hunyadiho syn Matyáš Korvín. Ten, ač nebyl dědicem královské dynastie ani staré uherské šlechty, se stal jedním z nejvýznamnějších panovníků své doby. Bojoval proti českým králům Jiřímu z Poděbrad a Vladislavu Jagellonskému i proti císaři Fridrichovi III. a ovládl Moravu, Slezsko a Lužici i Dolní Rakousy; načas přenesl uherský královský dvůr do Vídně. Částí českých šlechticů se dokonce nechal korunovat českým králem, ovšem jako vzdorokrál vůči Jiřímu z Poděbrad. Nezanechal však žádného dědice, a tak podle dynastické smlouvy po něm nastoupil na uherský trůn český král Vladislav Jagellonský (který byl také legitimním dědicem Ladislava Pohrobka a tím předchozích uherských dynastií).

Nástupem Vladislava Jagellonského byly česká a uherská koruna spojeny na více než čtyři staletí. Během vlády Jagellonců se ale naplno projevila turecká hrozba a po tragické bitvě u Moháče (1526), kde zahynul Vladislavův syn Ludvík, ztratily Uhry naprostou většinu svého území: dvě třetiny země dobyla Osmanská říše, Sedmihradsko se osamostatnilo a stalo se tureckým vazalem. Vláda přešla na Ludvíkova švagra Ferdinanda Habsburského, a česko-uherská personální unie se tak rozšířila o rakouské země, kterým rod Habsburků do té doby vládl. Pod vládou krále byly ale jen západní a severní části království, včetně Horních Uher (dnešního Slovenska). Další století bylo ve znamení bojů proti Turkům, ale teprve na konci 17. století začalo úspěšné vytlačování Turků z uherského území a roku 1718 byla dobyta poslední území pod tureckou kontrolou na jihu Uher.

Smrtí královny Marie Terezie roku 1780 vymřel v pravém smyslu slova rod Habsburský a v osobě jejího syna, císaře Josefa II., nastoupil na uherský trůn rod Habsbursko-Lotrinský (často ovšem známý jako pokračování rodu Habsburského).

V průběhu staletí propuklo v Uhrách několik povstání, jejichž cílem bylo posílení nebo úplné osamostatnění uherského státu vůči císařské vládě ve Vídni. Nejvýznamnější byla povstání v letech 1703-1710 (vedené sedmihradským knížetem Františkem II. Rákóczim, který se pokusil získat s francouzskou pomocí vládu v Uhrách) a v letech 1848-1849 (pod vlivem západoevropských revolucí usilovali Maďaři pod vedením Lájose Kossutha nejprve o autonomii, pak o zcela samostatný stát, kterému by mohli svobodně vládnout, ovšem na úkor ostatních národností). Přestože se několikrát různé sněmy vyslovily pro sesazení vládnoucí dynastie, nikdy se to nesetkalo s úspěchem a Habsbursko-Lotrinský rod tak zůstal panovnickým rodem Uherského království.

Čeho se Maďarským nacionalistům nepodařilo dosáhnout vojenskými povstáními, toho docílili politickým tlakem v roce 1867, kdy císař František Josef I. vyjednal s maďarským politikem Ferencem Deákem Rakousko-Uherské vyrovnání. Tím získalo Uherské království velkou politickou autonomii: uherským králem sice zůstal rakouský císař z Habsbursko-Lotrinského rodu, ale správa království byla plně oddělena od ostatních zemí císařství; pouze základní věci jako armáda a zahraniční politika byly ponechány pod společnou správou. Toto období znamenalo pro Uherské království opět velký rozkvět, Budapešť se velkým stavebním rozvojem zařadila mezi evropské metropole (symbolem této doby je monumentální budova parlamentu Uherského království). Dříve rezervovaný postoj Maďarů vůči Habsburskému rodu se změnil ve velkou oddanost. Ve velké oblibě měla Uhry králova manželka Alžběta zvaná Sissi, která je dodnes v Maďarsku velmi ctěna. Stinnou stránkou této doby však bylo prosazování maďarské kultury a jazyka na úkor mnoha menšin (Slováci, Rusíni, Rumuni, Srbové, Chorvati, Slovinci).

Uherská korunovace JCKV Karla a Zity

Jak se blížila nevyhnutelná porážka Rakouska-Uherska, získávali ve všech zemích, včetně jinak loajálního Maďarska, navrch nacionalističtí politici, usilující více či méně radikálně o samostatnost. Císař a král vyhlásil 16. října 1918 federalizaci říše, ale ani to již většině politiků nestačilo a pokračovali v kurzu vedoucímu k úplnému osamostatnění. Za svého regenta v Uhrách určil král svého příbuzného, arcivévodu Josefa Augosta, ale když se udržení vlády ukázalo jako neúnosné, rozhodl se Karel usnadnit nevyhnutelný vývoj tím, že 1. listopadu zprostil uherskou vládu přísahy věrnosti. Neabdikoval však (stejně jako ani v ostatních svých zemích) na panovnický úřad.

V listopadu 1918 získali v maďarské politické reprezentaci navrch republikáni, kteří 16. listopadu vyhlásili Maďarskou republiku. Ta byla na základě Trianonské mírové dohody nucena vzdát se 71,5 % svého území, což byly jak země obývané jinými národy, tak i významné oblasti obývané etnickými Maďary. Toto trauma nadlouho určovalo vztahy Maďarska k sousedním státům.

Republika se brzy ukázala jako nestabilní státní útvar a už 21. března 1919 ji ovládli komunisti, kteří pod vlivem říjnové revoluce v Rusku vyhlásili Maďarskou republiku rad po vzoru Sovětského svazu. Rudý teror byl ukončen intervencí států Malé dohody, z nichž nejvýznamnější roli hrálo Rumunské království. Revoluční vláda byla svržena už 1. srpna, ale následovalo období značné politické nestability. Během srpna se krátce hlavou státu jako říšský správce stal opět populární arcivévoda Josef August Habsbursko-Lotrinský, ale mocnosti jej neuznaly a přinutily odstoupit. Po odchodu rumunských okupačních sil se ale 1. března 1920 parlamentní většina shodla na obnovení monarchie. Říšským správcem (regentem) byl prozatím ustanoven Miklós Horthy a přestože korunovaným maďarským králem byl Karel IV. Habsbursko-Lotrinský, nebyl povolán na trůn z obav o mezinárodní reakce. Někteří maďarští politici místo toho hledali jiného možného kandidáta na trůn. Horthy byl v kontaktu s králem a slíbil mu, že připraví Maďarsko na jeho návrat, ale nijak s tím nespěchal a místo toho upevňoval sám sebe ve funkci hlavy státu.

Na jaře se král na základě ústní podpory francouzského ministerského předsedy Aristida Brianda pokusil získat zpět maďarský trůn. Inkognito přicestoval do města Szombathely, kde mu vyjádřili podporu významní politici a důstojníci, včetně ministerského předsedy Telekiho. Následně se vydal do Budapešti, aby převzal od Horthyho úřad hlavy státu. Po vzrušené debatě Horthy krále přesvědčil, že to není možné udělat okamžitě, a Karel se tak vrátil do Szombathely s Horthyho příslibem, že předání vlády umožní do tří týdnů. Místo toho ovšem Horthy upevnil svou moc a záhy přinutil Karla k odchodu ze země. Pál Teleki pak byl nucen rezignovat a čistky zaměřené proti legitimistům a podporovatelům Habsburků se rozběhly v politických i vojenských kruzích.

Již v říjnu 1921 se Karel I. opět pokusil získat trůn Maďarského království. 20. října přiletěl ze Švýcarska letadlem a následujícího dne sestavil v Šoproni prozatímní vládu a přejal vrchní velení nad vojskem plukovníka Antonína Lehára (bratra známého skladatele Franze Lehára). 22. října jeho „Královská armáda” vyrazila vlakem na Budapešť. Cesta se změnila v triumfální pochod: Na nádražích jej vítaly davy lidí, vojenské posádky, které dostaly příkaz krále zadržet, se přidávaly na jeho stranu, železničáři, kteří dostali příkaz demontovat na trati koleje, to odmítli udělat. 23. října Karlova armáda dorazila k Budapešti na předměstí Büdaörs. Horthy byl zaskočen a kvůli nedostatku jiných možností se uchýlil k tomu, že nechal rozdat zbraně studentům, kterým namluvil, že na město táhne československá armáda. Druhému restauračnímu pokusu se však stala osudnou zrada jednoho z Karlových velitelů, generála Hegedüse. Jeho přičiněním dostaly při vyjednávání o příměří Horthyho jednotky výhodnější pozice a následně dohodnuté příměří porušily. Vládní vojska pod vedením budoucího premiéra Gyuly Gömböse tak nakonec porazila královu armádu a Karel byl za asistence Dohodových mocností deportován ze země do exilu na ostrov Madeira, kde o pár měsíců později zemřel na zápal plic. Aby už nemohlo docházet k podobným pokusům a také na nátlak západních mocností, přijalo národní shromáždění dne 6. listopadu 1921 zákon o detronizaci Habsburků, jehož právní platnost je ovšem zpochybňována.

Když tedy král Karel IV. 1. dubna 1922 zemřel legitimním pretendentem trůnu se stal jeho syn Otto, ačkoli vlády v Maďarsku se sám nikdy nepokusil ujmout. Maďarsko zůstávalo dál královstvím, ale oficiálně byla funkce krále neobsazena a hlavou státu zůstával Miklos Horthy. Ve druhé světové válce se Maďarsko spojilo s Německem kvůli příslibu, že získá zpět území, o které přišlo po Trianonské dohodě. To se následně zčásti splnilo a Maďarské království získalo v letech 1938-1941 na úkor Československa, Rumunska a Jugoslávie části bývalého území. O získané území opět přišlo po konci války, kdy se hranice vrátily do podoby vytyčené Trianonskou dohodou. Také záhy přišlo formální zrušení monarchie, neboť poválečný vývoj Maďarska obsazeného Rudou armádou se odehrával v režii Sovětského svazu a 1. února 1946 tak byla nejprve vyhlášena druhá maďarská republika a následně roku 1949 Maďarská lidová republika.

V roce 1956 proběhlo v Maďarsku protikomunistické povstání, které se ale nehlásilo k tradici Maďarského království, ale spíše krátkých období republik v letech 1918-1919 a 1946-1949. Komunistiská vláda, během níž byly Habsbursko-Lotrinský rod i monarchie jako taková soustavně očerňovány, skončila v Maďarsku podobně jako u nás v roce 1989.

Monarchie sice v Maďarsku po pádu komunismu nebyla obnovena, ale přesto se maďarský stát přihlásil k tradici Maďarského království. Státním znakem se opět stal původní královský znak. A nová ústava z roku 2011 změnila oficiální název státu z Maďarské republiky na pouhé Maďarsko.