Když je řeč o monarchii jako státním zřízení, leckdo ji odmítá s tím, že přece demokrat nemůže nic takového jako monarchii podporovat. Že monarchie je něco nedemokratického ovšem je mýtus, který byl u nás pilně budován a udržován jak za První republiky, tak za komunismu. Stačí se přitom porozhlédnout po dnešní Evropě, aby člověk zjistil, že monarchie nejenže není v rozporu s demokracií, ale spíše naopak.

Monarchie v původním smyslu znamená vláda jednotlivce; Aristoteles ve svém rozdělení politických systémů konkrétně popsal monarchii jako vládu jednotlivce ve prospěch celé společnosti. V tomto významu, kdy moc drží v rukou pouze jeden člověk, samozřejmě monarchie není slučitelná s demokracií (mimochodem právě Aristoteles však považuje demokracii za zvrhlý systém). Postupem staletí se význam slova monarchie vyvíjel a objevovaly se její různé formy.

Evropská tradice pak dala vzniknout současnému pojetí slova monarchie, které neznamená, že by veškerou moc ve státě držel v rukou jediný člověk, ale že v čele státu stojí panovník, aristokrat, jehož úřad je obsazován na základě pravidel dědičnosti v souladu s historickou legitimitou. Že tyto dnešní monarchie nepředstavují žádný útlak nebo nespravedlivou vládu, názorně ukazuje index demokracie. V tabulce vidíte, že většina států na předních místech žebříčku jsou právě monarchie. Nijak tom unepřekáží fakt, že v těchto státech není žádný volený prezident, ale nevolený monarcha.

státy podle indexu demokracie (2010)

pořadí	stát	index demokracie						státní zřízení
		celková hodnota	I. volební proces a pluralismus	II. funkčnost vlády	III. politická participace	IV. politická kultura	V. občanské svobody
1	Norsko	9,80	10,0	9,64	10,0	9,38	10,0	parlamentní monarchie
2	Island	9,65	10,0	9,64	8,89	10,0	9,71	parlamentní republika
3	Dánsko	9,52	10,0	9,64	8,89	9,38	9,71	parlamentní monarchie
4	Švédsko	9,50	9,58	9,64	8,89	9,38	10,0	parlamentní monarchie
5	Nový Zéland	9,26	10,0	9,29	8,89	8,13	10,0	parlamentní monarchie
6	Austrálie	9,22	10,0	8,94	7,78	9,38	10,0	parlamentní monarchie
7	Finsko	9,19	10,0	9,64	7,22	9,38	9,71	parlamentní republika
8	Švýcarsko	9,09	9,58	9,29	7,78	9,38	9,41	parlamentní republika
9	Kanada	9,08	9,58	8,93	7,78	8,75	10,0	parlamentní monarchie
10	Nizozemsko	8,99	9,58	9,64	8,89	8,13	9,41	parlamentní monarchie

Je totiž třeba uvědomit si jednu věc, která je podstatná pro demokracii. Demokracie nespočívá jenom ve volbách, ale také v rozdělení moci. Sebesvobodnější volby se mohou ukázat pro demokracii jako pohroma, pokud jejich vítěz získá absolutní moc, aniž by ho někdo mohl kontrolovat. Vyjádřil to už Charles Louis Montesquieu ve svém slavném díle O duchu zákonů, kde píše o tom, že moc ve státě by měla být rozdělena do jednotlivých složek a jejich vliv by měl být vyvážený, protože koncentrace moci vede k jejímu zneužití.

Z tohoto důvodu je například (nevolená) soudní moc oddělena od (volené) moci zákonodárné, ale stejný smysl má například i rozdělení parlamentu na dvě komory – Poslaneckou sněmovnu a Senát. Každá z nich používá jiný volební systém, takže jedna komora může do jisté míry vyvažovat a korigovat tu druhou.

Jak potřebné je takové rozdělení moci, se ukazuje na příkladu Ústavního soudu, který by měl být autoritou nezávislou na politických stranách, jež se sama nezapojuje do výkonného rozhodování, ale dohlíží na to, aby zákonodárci nepřekročili své pravomoci. To se samozřejmě některým politikům nelíbí, jelikož tím je jejich moc tím omezena. Například Václav Klaus často Ústavní soud kritizuje a vyjádřil se, že se ÚS sám pasuje do role třetí, nikým nevolené, komory parlamentu, a že by pravomoci ÚS měly být zmenšeny, aby nebyla moc parlamentu příliš omezována. To přesně ovšem je proti duchu demokracie, protože takový přístup vede k přílišné koncentraci moci v rukou parlamentu a k nedostatečné kontrole. To, že Ústavní soud může usměrňovat parlament, je naprosto v pořádku, stejně jako to, že jde o nevolený orgán – kdyby totiž byl volený podobně jako parlament, tak by také byl náchylný ke stejným problémům jako parlament.

Role hlavy státu

A jaká je role prezidenta v parlamentním demokratickém systému? Nemá-li být jen pouhým kladečem věnců a vítačem zahraničních návštěv, měl by také plnit roli jistého strážce demokracie, který sice sám do běžného řízení státu nijak výrazně nezasahuje, ale může za určitých podmínek korigovat zákonodárnou a výkonnou moc tím, že uděluje svůj podpis pod zákony, pověřuje budoucího premiéra a podobně. Proto se od prezidenta obecně očekává jistá nadstranickost a nezávislost.

Vraťme se nyní ke srovnání republiky a monarchie. Je totiž na místě zamyslet se, jestli výše popsanou roli může lépe plnit prezident nebo monarcha. Prezident je totiž zvolen jako kandidát některé z politických stran (ať už je volen přmo nebo nepřímo) a této straně tak vděčí za své zvolení. Obvykle s ní také zůstává názorově spojen a nezřídka to ovlivňuje jeho rozhodování. A i kdyby byl prezident sebekvalitnější osobností s maximální snahou vystupovat neutrálně a nadstranicky, zůstává obecně vnímán jako prezident za danou stranu, a jeho nezávislost tak může být snadno zpochybňována. Pokud je prezident volen nepřímo, parlamentem, je obsazení hlavy státu přímo závislé na složení parlamentu. Pokud je prezident volen přímo, je zase mechanismus volby obdobný jako u volby parlamentní – prezidentem se téměř vždy stává kandidát jedné z největších stran a pro mnoho voličů je stranická příslušnost kandidátů vůbec hlavním faktorem pro rozhodování. Jak se taková situace slučuje s předpokládanou nadstranickostí prezidenta, to posuďte sami.

Na druhé straně pak máme dědičného panovníka, jakým je například španělský král, britská královna nebo lichtenštejnský kníže. Devadesát let života v republice nás naučilo domnívat se, že dědičnost  je něco horšího nebo zastaralého proti volbě. Přitom dědictví je jedním ze základních principů občanského práva (o jeho odbourání usilovali jen ti nejradikálnější komunisté). Získání funkce na základě principu dědičnosti je ve skutečnosti jen jiný způsob legitimity; podobně jako každá komora parlamentu je volena jiným volebním systémem, aniž by to znamenalo, že jedna je legitimnější než druhá, nebo soudci jsou nevolení, a přesto není jejich funkce označována za méně legitimní než u volených politiků.

Monarcha na rozdíl od prezidenta přichází do funkce zcela bez vlivu politických stran. Nemusí se odvděčovat těm, kdo mu do funkce pomohli, ani hledat politickou podporu pro své znovuzvolení. Při svém jednání se snadněji může oprostit od stranického pohledu. Například při sestavování vlády může koordinovat jednání mezi politickými stranami, aniž by čelil podezření, že některou ze stran zvýhodňuje. Jde o člověka, který se celý život politiky účastní, ale přitom není spojen z žádnou stranou, a tak přináší do politického a veřejného života novou perspektivu, která v republikách chybí.

---