Pokud by si člověk chtěl o monarchistech udělat obrázek jen podle toho, jak je obvykle prezentují hlavní média, nejspíš by došel k závěru, že jde o okrajový spolek komických podivínů, ne-li rovnou recesistů. Jiní lidé jsou zase přesvědčeni, že jde o nějaký šlechtický klub, usilující o získání ztracených výsad. Skutečnost je však mnohem zajímavější: monarchismus oslovuje lidi z nejrůznějších společenských vrstev a mimo jiné se k němu více či méně otevřeně hlásí i mnoho známých osobností z oblasti vědy, kultury i politiky v Českých zemích i v zahraničí.

Jedním z oblíbenách argumentů odpůrců monarchie je přílišná nákladnost tohoto státního zřízení. Dokonce bývají často slyšet i názory typu: „Mně by se taky líbilo mít na hradě krále, ale to si přece nemůžeme dovolit; dost na tom, že musíme platit prezidenta.“ Představa monarchie se pojí s honosným královským dvorem plným okázalé nádhery, ale faktem je, že chod královského dvora byl pro státní pokladnu významnou zátěží jen v dobách největší slávy absolutistických panovníků. Největší zátěží vždy bylo vedení válek, což ošem není žádné specifikum monarchií proti republikám.

Dnešní evropské monarchie žádnými astronomickými náklady státní kasu nezatěžují. Když podrobněji a porovnáme náklady na udržování monarchie a republiky, snadno dojdeme k překvapivému zjištění, že monarchie zdaleka nemusí být výrazně nákladnější než republika, ba dokonce to může být i naopak.

Když je řeč o monarchii jako státním zřízení, leckdo ji odmítá s tím, že přece demokrat nemůže nic takového jako monarchii podporovat. Že monarchie je něco nedemokratického ovšem je mýtus, který byl u nás pilně budován a udržován jak za První republiky, tak za komunismu. Stačí se přitom porozhlédnout po dnešní Evropě, aby člověk zjistil, že monarchie nejenže není v rozporu s demokracií, ale spíše naopak.

Mluví-li se o době Rakousko-Uherské monarchie, většině lidí se vybaví v prvé řadě stařičký mocnář, císař František Josef I.. Není divu, on byl naším panovníkem dlouhých 68 let. Rozhodně by se ale nemělo zapomínat na posledního českého krále a rakouského císaře Karla, který byl neobyčejnou osobností své doby.

Mnoho lidí označuje monarchisty za blázny nebo snílky. Monarchie je v obecném povědomí spojena s dávnou minulostí, je považována za něco zastaralého a dávno překonaného, a když někdo otevřeně dá najevo názor, že jde o stejně dobrý, nebo třeba i lepší systém než republika, ťukají si lidé na čelo. Neuvědomují si přitom, že když se posmívají monarchii jako formě vlády, urážejí tím mnoho vyspělých států, kde monarchie zcela samozřejmě funguje, včetně několika našich spojenců v Severoatlantické alianci a čenů Evropské unie.

Monarchie není nic směšného a zastaralého, jak by člověk mohl usoudit z obrazu v českých médiích; naopak mezi státy, ve kterých monarchie úspěšně funguje, patří i ty nejvyspělejší státy na světě a státy s největší kvalitou života.

Někteří odpůrci obnovení monarchie v Českých zemích říkají, že celkem chápou monarchii v těch zemích, kde nebyla nikdy zrušena a je součástí tamní národní tradice, ale že je nemyslitelné zavádět monarchii zcela nově u nás, kde je silná tradice republikánská. Takový přístup je samozřejmě do jisté míry pochopitelný, ale je potřeba uvědomit si, že odráží mnoho desetiletí jednostranného výkladu českých dějin, kdy byla monarchie trvale označována za něco cizího a překonaného. Tato propaganda ale nemohla nic změnit na skutečnosti, že naprostou většinu své historie byl český stát královstvím, a připadá-li nám dnes nemyslitelná obnova monarchie, připadalo obyvatelům českých zemích na začátku 20. století zavedení republiky ještě nemyslitelnější.