Před pár dny byla slavena svatba prince Jiřího Fridricha Pruského, který je od smrti svého dědečka prince Ludvíka Ferdinanda v roce 1994 hlavou rodu Hohenzollernů. V souvislosti s tím stojí za to připomenout významnou roli, kterou rod Hohenzollernů hrál i po svém sesazení z trůnu po první světové válce. Levicoví komentátoři sice protestovali proti medializaci svatby s tím, že Německo není monarchií, a tedy se podle zákona jedná o obyčejné občany, ale členové panovnického rodu i po konci monarchie hráli v německé společnosti vždy významnou roli. Jakkoli jsou Pruské království a následně Německá říše let 1871-1918 pod vládou rodu Hohenzollernů v obecném povědomí spojovány hlavně s expanzionistickou politikou podporovanou německým nacionalismem, během 20. století se starobylý rod jasně postavil na stranu svobody a demokracie a proti zneužívání moci totalitními režimy.

Císař Vilém II. po vyhlášení republiky odešel z Německa do nizozemského exilu, kde zůstal až do své smrti roku 1941. Během této doby se jeho sídlo Huis Doorn stalo častým místem setkání německých monarchistů. Ve 20. a 30. letech pokusy o obnovení německé monarchie v konstituční podobě jako ochrany proti možnému převratu extrémistických sil (po zkušenostech s Bavorskou sovětskou republikou v roce 1919 a Hitlerovým pučem roku 1923) však narážely na nezájem a odpor politiků, kterým republikánský systém, dávající jim plnou moc, zcela vyhovoval –  dokud nedospěl k nevyhnutelné pohromě.

Císař Vilém neuznal nacistický režim a odmítl se vrátit z exilu do Německa, dokud tam nebude obnovena monarchie. Stejnou podmínku stanovil v závěti i pro své ostatky, a tak po své smrti roku 1941 překazil plány Hitlerovi, který plánoval uspořádat velkolepý státní pohřeb v Berlíně, pojatý samozřejmě jako propaganda nacistické říše, kde by vůdce sám kráčel za rakví zesnulého císaře.

Císařův syn korunní princ Vilém se roku 1923 vrátil do Německa a v době výmarské republiky vyvíjel politickou činnost s cílem učinit z návratu Hohenzollernů reálnou polickou alternativu, avšak nezaznamenal výraznější úspěchy. V roce 1932 plánoval kandidaturu na říšského prezidenta jako pravicový kandidát proti Paulu von Hindenburgovi, ale jeho otec mu takový pokus zakázal. Zpočátku byl korunní princ nakloněn nacionálním socialistům, protože doufal, že budou přístupni monarchistickým myšlenkám, později se v nich zklamal a když byl jeho přítel zavražděn při Noci dlouhých nožů (1934), stáhl se z veškerých politických aktivit. Hlavou rodu byl od roku 1941 do své smrti roku 1951.

Naproti tomu druhý syn korunního prince, princ Ludvík Ferdinand byl znám jako tvrdý odpůrce nacionálního socialismu. Koncem 30. let byl císařem pověřen k vedení tajných jednání s představiteli odboje. Když roku 1940 zahynul na frontě jeho starší bratr Vilém, reakce veřejnosti vedla Hitlera k vydání dekretu, který zakazoval příslušníkům dříve vládnoucích panovnických rodů službu v německé armádě (což se vykládá jako projev rostoucí nedůvěry nacistů vůči Hohenzollernům). Mimo Německo je málo známým faktem, že členové protinacistického odboje, kteří zorganizovali neúspěšný atentát na Adolfa Hitlera 20. července 1944, byli ve většině monarchisté, kteří měli v plánu obnovit v Německu konstituční monarchii s rodem Hohenzollernů na trůně, aby pro budoucnost zabránili vojenským nebo politickým představitelům strhnout moc na sebe proti zájmům občanů a vytvořit další totalitní režim (tyto obavy se ukázaly jako opodstatněné po vzniku NDR ovládané komunistickou stranou). Na rozhodnutí udělat Německo konstituční monarchií (což mělo být v plebiscitu schváleno voliči) se shodlo pět hlavních hráčů v německém odboji: Ludwig Beck, Claus von Stauffenberg, Carl Friedrich Goerdeler, Helmut von Moltke a Erwin von Witzleben. Hlavou státu v následné přechodné vládě se měl stát generál Ludwig Beck, ale jeho titul měl být Reichsverweser, tedy regent. Princ Ludvík Ferdinand sice nebyl do příprav pokusu o atentát přímo zapojen, ale právě s ním se počítalo jako s budoucím německým panovníkem.

Díky svému odporu proti nacistickému režimu zůstal Ludvík Ferdinand v Německu velmi populární osobností i po válce. V 60. letech se o možnosti monarchie začalo ve společnosti opět otevřeně mluvit a průzkumy veřejného mínění roku 1969 dokonce ukázaly, že princ Ludvík Ferdinand by měl výraznou podporu lidí, kdyby kandidoval do funkce spolkového prezidenta. Později úvahy o obnově monarchie pozvolna utichly, v souvislosti s tím, jak generace vychovaná ještě před první světovou válkou odcházela z veřejného života.

Nový zájem o monarchistické myšlenky se opět objevil v 90. letech a na počátku 21. století. Vzniklo několik nových monarchistických organizací a monarchismus si opět začal nacházet své příznivce, a to zejména mezi mladými lidmi. Průzkum veřejného mínění, uspořádaný na podzim 2010, ukázal podporu monarchie mezi německými občany 13 % (a 20 % nerozhodnutých), ale mezi lidmi pod třicet let dokonce 19 %! A aktuální královská svatba nepochybně přivedla k monarchii pozornost mnoha dalších lidí (i v současných královstvích jako je Švédsko a Velká Británie vždy královské svatby podporu monarchie mezi obyvatelstvem zvýší, navzdory sýčkování republikánů – podobné slavnostní události jsou přesně tím, co republika nabídnout nedokáže). Podle všeho tedy je německým monarchistům doba opět nakloněna; budoucí roky ukáží, nakolik se podaří tento povzbudivý trend využít.

Zdroje:

• Australians for Constitutional Monarchy: Churchill on the German Monarchy
• Australians for Constitutional Monarchy: Love and Royal Tradition in Germany