Republikánský étos lze budovat i na královských či ještě starších tradicích. Může být větší paradox? Zvolení nového prezidenta republiky slavíme mj. výstavou českých korunovačních klenotů. Paradox je to o to větší, že první Československá republika se zrodila z odporu vůči monarchii, korunovaným hlavám, aristokracii, katolicismu a vůbec všemu, co připomínalo staré časy. Republikánská forma nebyla náhodným, nechtěným dítětem ducha doby, ale projevem explicitní vůle a promyšleným krokem.

Snad účelové, přesto efektní a funkční propojení s roajalistickými tradicemi ale začalo právě hned v prvních letech Masarykovy republiky, kdy byl jako sídlo prezidenta zvolen starý hrad českých králů . Místo, které je pomyslnou osou českých dějin přinejmenším třináct, dost možná i čtrnáct století. Místo, kde se prolnuly předkřesťanské rituály nastolování vladaře s křesťanskými svatyněmi a s nekropolemi českých panovníků a světců. Místo, které je v celosvětovém měřítku nejstarším kontinuálně osídleným centrem státu a sídlem jeho hlavy.

Srdcem tohoto sídla je svatovítský chrám proto tak vzrušené tahanice a spory, proto vesměs ateistický a antiklerikální národ tak stál a stojí o jeho vlastnictví. Proto měli komunisté potřebu zákonnou normou prohlásit, že patří všemu pracujícímu lidu.

Srdcem tohoto srdce, dá-li se to tak nemedicínsky říct, je svatováclavská kaple s hrobem svatého Václava, věčného knížete – vládce kmene Čechů. Nad ní v patře je umístěna korunní komora a v ní za dvakrát sedmi zámky klenot nejvzácnější – svatováclavská koruna. Zní to jako pohádka, ale pohádka to naštěstí není.

S korunou, již Karel IV. kázal přechovávat na lebce svatého Václava a jen při výjimečných příležitostech propůjčovat vládnoucímu panovníkovi, jsou naše dějiny propletené přinejmenším půl osmého století, dost možná ještě déle – to pokud je pravda, že jejím základem je stará koruna přemyslovská . Její zmizení z českých zemí signalizovalo těžké časy, její návrat býval vítán jako úsvit lepších časů.

Republiky ve střední Evropě neumí budovat vlastní přitažlivý étos, působivé ceremoniely a rituály. Když už se o něco snaží, navazují na své královské/císařské tradice. Není to případ jen náš, vzpomeňme na pohřeb polského prezidenta Kaczynského do královské krypty na Wawelu, což by se u nás rovnalo uložení do královské hrobky ve Svatém Vítu.

A přitom to jsou právě společné rituály, sdílené vzpomínky a velká vyprávění, které obnovují společnost a drží ji pohromadě . Jen to musí být vzpomínky (a předměty) úctyhodné, jež vedou k povznesení mysli, nikoli k smíchu či hanbě. Až naši státní představitelé po příštích volbách vystaví Gottwaldovu fajfku, Svobodovo pero, jímž v Moskvě podepsal neblahé protokoly, nebo Zápotockého románovou tvorbu, mnohahodinových front ani nábožné úcty se obávat nemusíme.

Přes všechna staletí se neukázala silnější spojující idea našeho národa než svatováclavská tradice. Idea, že k sobě patříme nikoli kvůli vyhraným válkám či – dynastickým sňatkům, ale protože jsme, středověky řečeno, čeledí svatého Václava. Od doby vzniku České republiky tento rituál přihlášení se k věčnému panovníkovi našich zemí vykonáváme (i když možná nevědomě) pravidelně každých pět let.

Mnohahodinové fronty nejsou frontami jen na historickou vzácnost. Jistě, ona výjimečnost je povzbuzována řadou zvláštních opatření. Korunovační klenoty nemohou zevšednět, když nejsou vystaveny pořád jako ty uherské či britské. Nádech výjimečnosti dodává oněch sedm klíčů a klíčníků, stejně jako legendy o špatném konci toho, kdo si korunu neoprávněně nasadí. V projevovaném zájmu je jistě i kus nostalgie po starých dobrých časech; po časech našich prabáb a pradědů a jejich pradědů.

Pro mnoho lidí je koruna zajímavá prostě „jen” z historického a uměleckého hlediska. Kde můžeme spatřit téměř sto drahokamů pocházejících z Tádžikistánu či Persie, jedny z největších safírů a spinelů na světě? Kde lze vidět safírovou kamej byzantského původu ze 7. století či ještě starší archaicky broušené a vrtané safíry z Cejlonu?

Klaníme se představě

Leckdo se jde poklonit klenotům jako náboženskému symbolu, jímž do určité míry také jsou. Český královský korunovační obřad byl zčásti ryze duchovním, kdy český král získával tzv. nižší kněžská svěcení, koruna byla žehnána a byla chráněna papežskými bulami. Nadto symbol snad nejsilnější – do ní byl vsazen údajný trn z Kristovy koruny. O jeho pravosti jistě můžeme pochybovat, nicméně na symbolickém významu to nic nemění. Český král byl korunován vlastně i mučednickou trnovou korunou Ježíše Krista, to aby si připomínal , kdo je skutečným králem a k čemu má jeho pozemské dočasné panování směřovat..

Přesto všechny tyto výklady dohromady nedávají úplné vysvětlení, co vede desetitisíce lidí k tomu, aby v horku, dešti stály mnohahodinové fronty kvůli několika desítkám sekund, po něž budou moci patřit na klenoty dávných českých králů?

V úctě, kterou takto projevujeme, se zřejmě odráží naše touha po spravedlivě u spořádané společnosti a po dobrém panovníkovi. Po panovníkovi. kterého si nutně nemusíme vybírat v dvoukolové přímé volbě. Po panovníkovi, který nechápe své panování jako mocenskou záležitost, ale jako službu své vlasti, závazek vůči svým předkům , od nichž zemi přijal, a vůči svým potomkům, jimž by ji měl v ještě lepším stavu předat. To vše se vůbec nemusí vylučovat s demokracií.

Málokdy jindy je to tak patrné jako při nakládání s našimi korunovačními klenoty. Ani při svatováclavské staroboleslavské pouti, kam je lebka sv. Václava převážena hradní stráží s poctami příslušejícími hlavám státu. A nic na tom nezměnily všechny politické režimy, války a hrůzy, jež se jako vichřice prohnaly naší zemí v uplynulém století. Ano, stále jsme čeledí svatého Václava. Svatý Václave – nedej zahynouti nám ni budoucím. Kyrie eleison.

Stanislav Balík, vedoucí katedry politologie FSS MU

LIDOVÉ NOVINY – NÁZORY KOMENTÁŘE, Sobota ll. května 2013