Bývalé monarchie Bulharské carství
Bulharské carství
| 
| 
Bulharsko je stát na Balkáském poloostrově. Má asi 7,2 milionu obyvatel. Je členem EU i NATO.
Současným pretendentem trůnu je bývalý car Simeon II. Sasko-Kobursko-Gothajský (vládl nominálně v letech 1943-1946, vzhledem k nízkému věku tehdy za něj vládla regentská rada). Je jedním z mála bývalých panovníků nebo pretendentů, kteří se aktivně pustili do politických bojů ve své zemi. Světovou raritou je pak tím, že jako jediný bývalý král se stal demokraticky zvoleným premiérem. Nikoli však proto, aby z mocenské pozice prosadil svůj návrat na trůn, ale proto, aby pomohl transformacil své země. Často bývá srovnáván s Juanem Carlosem, jelikož oba měli lví podíl na přechodu svých zemí k demokracii. Car, který místo na trůn usedl na premiérskou židli, úspěšně dovedl Bulharsko do EU. Byl zvolen s ohromnou podporou lidí a jeho strana v roce 2001 dostala 42 % hlasů, přestože existovala teprve dva měsíce.
Jeho manželka se jmenuje Margerita a spolu mají pět dětí (Kalina, Kardam, Kyril, Kubrat, Konstantin).
Simeon se těší velké oblibě Bulharů a v roce 1996, kdy se vrátil do země, ho mnozí obyvatelé vnímali jako spasitele. Jeho popularita trochu utrpěla jeho aktivním zapojováním do politiky, přesto je ale jednou z nejvýraznějších veřejných osobností dnešního Bulharska.
V Bulharsku existuje i poměrně silné omnarchistické hnutí. Referendum na začátku 90. let sice ukázalo pouze dvacetiprocentní podporu monarchii, což obnovení carství odsunulo, ale zároveň to dalo monarchistickým myšlenkám i celkem solidní oporu a nikdo se v Bulharsku namůže monarchistům vysmívat jako zcela bezvýznamné skupině snílků. “Bulharsko nemá žádného vůdce, který by nás inspiroval a vedl. Jeho Veličenstvo může sjednotit zemi a dosáhnout nového národního konsenzu,” řekl v roce 1996 Konstantin Halačev z monarchistické Federace bulharského království.
Historie
První Bulharská říše existovala v první polovině 10. století, kdy bulharský vládce Simeon přijal carský titul, jímž mohl symbolicky konkurovat Byzantské říši. V této době se v Bulharsku šířila křesťanská víra, zejména prostřednictvím staroslověnského jazyka, který byl blízký místní slovanské řeči. Po Simeonově smrti roku 927 se stát rozpadl a Byla pohlcena Byzantskou říší, ale po několika povstáních v 11. století vznikla roku 1185 Druhá Bulharská říše, která se zařadila mezi významné státy vrcholně středověké Evropy. Ve 13. století po smrti cara Ivana Alexandra se Bulharské carství rozdělilo mezi jeho dva syny na Vidinské a Tarnovské carství. V té době ovšem začíná balkánské státy ohrožovat velký nepřítel, Osmanská říše. Ta dobyla roku 1395 Tarnovské carství a roku 1422 i Vidinské carství, čímž oblast Bulharska na více než 400 let podrobila své nadvládě.
Moderní dějiny Bulharska začínají bojem za obovení státu, který nabýval na síle od konce 18. století. Nicméně díky strategickému významu celé země, která se nachází velmi blízko metropoli celé osmanské říše, Cařihraduu, Turci Bulharsko pro sebe velmi úzkostlivě bránili a dlouho nepovolili ani vznik autonomního knížeství jako v případě Srbska. V 19. století ale přesto dochází k rozvoji náboženství, kultury i obnově jazyka. V roce 1870 bulharská církev získala autonomii na Cařihradském patriarchátu, ve kterém dominovali hlavně Řekové a který Bulhaři rozhodně nemohli považovat za svojí národní církev.
Knížectví
V dubnu 1876 propuká protiosmanské Dubnové povstání, centrem nespokojenců se stává město Plovdiv. Strádání bulharského lidu přitahuje pozornost evropských zemí, kteří se o oblast osmanské Rumélie začínají více zajímat. O rok později propuká Rusko-Turecká válka v letech 1877 až 1878 a jedním z jejích důsledků je vznik tzv. Sanstefanského Bulharska, které se rozkládá od dnešní Albánie až k Soluni a Dobrudže. Po Berlínském kongresu, který se rovněž odehrál v roce 1878, je Bulharsko ale uznáno jen jako autonomní knížectví, zahrnující pouze část území dnešního Bulharska; oblasti jižně od pohoří Stara Planina až k hranici s dnešním Řeckem se stávají součástí autonomní provincie Východní Rumélie. Ta má být odpovědí na nespokojenost hlavně místních Turků, kteří se obávali vzniku a rozšiřování bulharského státu.
Když byl v roce 1878 ustaven autonomní bulharský stát pod formální osmanskou suverenitou, měl být v jeho čele kníže zvolený bulharskou elitou a schválený evropskými mocnostmi. V rámci politického kompromisu mezi silným vlivem Ruska a obavami zbytku Evropy z rusofilního Balkánu padla nakonec volba na Alexandra, jenž byl synovcem manželky tehdejšího cara Alexandra II.. Alexandr byl druhým synem Alexandra prince Hesensko-Rýnského a jeho morganatické manželky Julie, rozené hraběnky Hauke (pozdější princezny z Battenbergu).
Plovdivským převratem z roku 1885 a i přes protesty sousedního Srbska dochází ke spojení Bulharského knížectví s Východní Rumélií. Ještě ve stejném roce vpadla do Bulharska Srbská armáda. Vojska srbského krále Obrenoviće byla dobře vytrénovaná a v mnohém mohla předčit armádu Bulharska, ale Bulhaři nakonec získali do boje i posily z Východní Rumélie, takže Srbové byli poraženi. V mírové smlouvě, která měla tento konflikt ukončit byl potvrzen předválečný průběh hranic. Tento den se jako „Den sjednocení” stal zároveň bulharským státním svátkem. 17. dubna 1886 však byla ve Východní Rumélii nominálně obnovena svrchovanost Osmanské říše a bulharský kníže se stal generálním guvernérem tohoto regionu, který i nadále zůstal pod faktickou kontrolou Bulharska. Nominální součástí Osmanské říše byla Východní Rumélie až do vyhlášení úplné nezávislosti Bulharska roku 1908.
V srpnu 1886 vypukl vojenský převrat podporovaný Ruskem, který knížete Alexandra donutil uprchnout ze země. Ačkoli se premiéru Stambolovovi podařilo povstalce zpacifikovat a vrátit Alexandra na trůn, jeho pozice přestala být dlouhodobě udržitelná a v září téhož roku byl přinucen abdikovat. S hlubokým rozčarovaním podepsal abdikační smlouvu se slovy „Bože, pomáhej Bulharsku.” Regentem se stal Stambolov.
V roce 1887, jen 9 let po ustanovení Bulharského knížectví došlo ke změně vládnoucí dynastie a po abdikaci knížete Alexandra I. je jako nový bulharský kníže zvolen Ferdinand z rodu Sasko-Kobursko-Gothajského (větev rodu Wettinů). Ferdinand pocházel z rodové větve Koháry, které patřilo mimo jiné panství Čabraď a Sitno na Slovensku. Vyrostl v kosmopolitním prostředí Rakousko-Uherské vysoké šlechty. Během jeho vlády země udělala značný pokrok v mnoha sférach – politické, ekonomické, kulturní, jako i obranné.
Carství
Roku 1912 se Bulharsko zapojuje spolu se spojenci Balkánského spolku do První balkánské války s Osmanskou říší. Bulharská armáda dobývá město Drinopol, dnes Edirne v Turecku, a jen o několik hodin prohrává s Řeckem “závod” o obsazení Soluně. Vzhledem ke sporům se Srbskem o Makedonii (Srbové odmítli vydat tzv. nesporné pásmo) a bezvýsledným mírovým jednáním vydal bulharský car Ferdinand I. v červnu 1913 rozkaz zaútočit na srbské pozice. Druhá balkánská válka dopadla pro Bulhary katastrofálně, Osmanské říší museli odstoupit Drinopol, Rumunsko si vynutilo předání jižní Dobrudže.
Po počáteční neutralitě vstupuje v roce 1915 Bulharsko do První světové války na straně ústředních mocností a vyhlašuje válku Srbsku. Cílem je zvrátit výsledky Druhé balkánské války. První světová válka končí pro Bulharsko druhou národní katastrofou. Přestože je mu smluvně garantován přístup k Egejskému moři, po Řecko-turecké válce o něj v důsledku přesídlování maloasijských Řeků přichází.
Dne 3. října 1918, ve chvíli nejtěžších politických, ekonomických a náboženských krizí, car Ferdinand abdikoval a po něm nastoupil na trůn Boris III. Hned po nástupu do funkce musel svou monarchii bránit proti dvěma republikánským stranám – Agrární straně a komunistické straně. Stejně jako stejně jako jeho otec Ferdinand byl i Boris rozvážný a tichý panovník, který nikdy nešel do sporů. Po převratu dne 9. června 1923 se rozpadla agrární strana a v září téhož roku ji nasledovala strana komunistická. Carovo postavení se upevnilo.
Na začátku druhé světové války vyhlásilo Bulharsko neutralitu, pod tlakem ekonomických okolností ale v roce 1941 vstupuje do válečného konfliktu na straně nacistického Německa. Válku Sovětskému svazu nicméně Bulharsko nevyhlásilo. Zahraniční politika cara Borise III. byla opatrná. Za oblasti nových zemí (jížní Dobrudža), které získal od Rumunska, dostal titul „car osvoboditel”. Jeho diplomatické schopnosti se projevily v rokovaní s mocnostmi na začátku Druhé světové války. Ta však nedokončil, protože 28. srpna 1943 zemřel (Spekuluje se o tom, že ho otrávili nacisté, jelikož k úmrtí došlo bezprostředně po návštěvě u Adolfa Hitlera) a carem se stal jeho tehdy šestiletý syn Simeon jako car Simeon II. ale vládla za něj regentská rada. Už od roku 1944 má největší moc v Bulharsku komunistická strana. V roce 1944 vstupuje na území Bulharska Rudá armáda. Konce světové války už se Bulharsko účastní na straně Spojenců. V roce 1946 komunisté zorganizovali zmanipulované referendum, kterým bylo zrušeno carství a Bulharsko se stalo republikou pod plnou vládou komunistů a součástí východního bloku.
Republika
Když na přelomu osmdesátých a devadesátých let padl komunistický režim, Simeon otevřeně prohlásil, že je ochoten vrátit se na bulharský trůn, pokud k tomu bude vyzván. Bulharští monarchisté odvedli velký kus práce při napravování komunisty zkreslované historie a prezentaci monarchie jako přijatelné alternativy pro dobrou budoucnost státu v komplikovaném období transformace z komunistického režimu na demokratický stát. Podařilo se jim prosadit uspořádání referenda o obnovení monarchie, které bylo naplánováno na červenec 1991. O tom, že obnovení monarchie tehdy bylo skutečně reálnou alternativou, svědčí zuřivý odpor, který plán referenda vyvolal mezi levicově republikánskými a postkomunistickými stranami. Nakonec se jim podařilo naplánované referendum zrušit (s absurdním ospravedlněním, že by příliš rozdělovalo národ) a možnou obnovu carství odsunout na neurčito. Ještě toho roku byla přijata nová republikánská ústava, která s monarchií naprosto nepočítala. I tak byl ovšem takový vývoj pro monarchisty a Simeona II. svým způsobem úspěšným, protože vzhledem k dlouholeté komunistické informační masáži, vykreslující monarchii jako něco zastaralého, získala publicitu jako reálná politická alternativa a zároveň zrušení referenda učinilo ze Simeona II. v očích mnoha občanů oběť machinací postkomunistických politických elit.
Simeon však získal zpět majetek a titul, který může používat, ale neplynou z něj žádná privilegia. Simeon musel najít jinou cestu, chtěl-li pomoci své vlasti. Sobota 25.května 1996 znamenala začátek nové éry pro Simeona i pro Bulharsko. Ten den se po padesáti letech v exilu bývalý monarcha totiž vrátil do své vlasti. Lidé vítali muže, který značně zestárl a kterého předtím mohli vidět jen na fotkách. Pro některé Bulhary, z nichž většina podstatnou část života prožila v tuhém komunistickém režimu, to bylo zjevení a nevěděli, co si o něm mají myslet. Pro další to byl jakýsi vybájený rytíř v zářící zbroji, který spasí zemi před pokračující ekonomickou katastrofou, a pro část veřejnosti to byl pouhý zastaralý symbol aristokratických privilegií.
Popularita vynesla v roce 2001 Simeona a jeho stranu do čela země. Simeon se stal skutečnou raritou – králem premiérem, králem v čele republikánské vlády. Sotva dva měsíce existující strana získala ve volbách obrovské vítězství – 42% procent hlasů. Král v předvolební kampani hýřil hesly jako “Věřte mi”, sliboval rychlé zlepšení životního standartu a to vše v 800 dnech. Zklamaní, frustrovaní a v mnoha případech téměř ožebračení Bulhaři před třemi lety po neúspěšných a naprosto nedotažených hospodářských reformách uvěřili, že Simeon dokáže i v tomto směru zázraky. Bývalý car tak stanul v čele republikánské vlády. Jenže i při nejlepší vůli nedokázala Simeonova vláda překonat zapletenou chobotnici zkorumpované postkomunistické státní správy tak hladce, jak si představovala. Bulhaři pocítili, že ani Simeon nedokáže zázraky. I přesto se ovšem v roce 2005 Simeonova strana opět dostala do vlády a to v koalici se socialistickou Koalicí pro Bulharsko a stranou turecké menšiny Hnutí za práva a svobody. Přes všechny nezdary a výhrady se ekonomická situace v Bulharsku přece jen o něco zlepšila. Navíc se Bulharsko stalo členem EU a NATO. A na tom má nesporný podíl i král-premiér Simeon II..
Oficiální stránka cara Simeona
Zdroje:
Aktualizováno (Pátek, 13 Duben 2012 02:31)
